Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1664/07

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Jakubem Dismanem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2006, č. j. -217, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Ostravě, a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jak je garantováno hlavou pátoud.

Z listin připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu odsouzen pro trestný čin loupeže a trestný čin křivého obvinění, jichž se dopustil v rozhodnutí blíže specifikovaným jednáním, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel s rozhodnutím své trestní věci nesouhlasí. Namítá, že obecné soudy jednak ignorovaly jeho důkazní návrh (výslech jeho ošetřujícího lékaře, eventuálně lékařský posudek ohledně stěžovatelova zdravotního stavu) a jednak vadně hodnotily důkazy ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění. Vzhledem ke svému vážnému zdravotnímu stavu stěžovatel dále požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") soudci zpravodaji ukládá zkoumat každou podanou ústavní stížnost nejprve z hlediska její přípustnosti a z hlediska splnění formálních náležitostí. V posuzovaném případě dospěl, pokud jde o přípustnost návrhu, k závěru negativnímu.

Stěžovatel v podání uvádí, že proti napadeným rozhodnutím se brání rovněž dovoláním u Nejvyššího soudu ČR. Přesto je podle jeho názoru ústavní stížnost přípustná, neboť ji opírá o jiné důvody než dovolání, přičemž tyto nejsou relevantními dovolacími důvody. Nikdo jej nemůže nutit, aby podával proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání v situaci (z důvodů), kdy je jisté, že dovolání bude odmítnuto, aniž by se jím dovolací soud věcně zabýval.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) o Ústavním soudu]. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Současně z principu subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání. Není v rozporu s pravidly řádného procesu, jestliže účastník řízení nese odpovědnost za volbu procesního prostředku, který hodlá k ochraně svých práv využít. Zvolil-li v posuzovaném případě stěžovatel jako procesní prostředek obrany nejprve dovolání, není ústavní stížnost až do rozhodnutí o něm přípustná.

Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR by dovolání podané z důvodů uvedených v ústavní stížnosti s jistotou odmítl, odkazuje jej soudce zpravodaj na nález

sp. zn.

(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 114)., kde Ústavní soud judikoval: "Dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou ad a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí proto námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud a y zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (y). Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v y ČR a y. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec." Ve světle tohoto nálezu by Nejvyšší soud ČR hodnotil - v případě splnění ostatních předpokladů - i dovolání stěžovatele, tedy včetně vad, které popisuje v ústavní stížnosti. Pokud by je pominul a stěžovatel by se tím cítil dotčen na svých základních právech, nic by mu nebránilo domáhat se nápravy cestou ústavní stížnosti.

Na okraj soudce zpravodaj podotýká, že vzhledem ke způsobu vyřízení věci nevyzýval k uvedení plné moci, kterou stěžovatel dokládá zastoupení v řízení advokátem, do souladu s ustanovením , neboť to považuje za zbytečný formalismus.

Pro shora popsané důvody musel soudce zpravodaj ústavní stížnost hodnotit jako návrh nepřípustný, a proto jej podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2007

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj