Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 723/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. I. M., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. č. 66/808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2006 podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , neboť podle názoru stěžovatele těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu dle a 2d (dále jen "") a práva na soudní ochranu dle y.

Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zákona za užití § 42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výši 13 roků. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o uložených trestech svobody a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle § 234 odst. 1 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že jeho odsouzení ze spáchání trestného činu loupeže jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo protiprávní, neboť způsob provedení trestného činu nebyl nijak brutální a nedošlo při něm k žádnému poranění osob ani způsobení škody na cizím majetku a ve věci rozhodující soudy se v této souvislosti nevypořádaly s jeho vznesenými námitkami. Stěžovatel dále obecným soudům vytýkal, že se nezabývaly skutečnostmi, za jakých okolností byl trestný čin spáchán, ani nepřibraly soudního znalce z oboru zdravotnictví, aby zkoumal jeho duševní vlastnosti a vyjádřil se k osobnosti stěžovatele a ke skutečnosti možného snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatele v důsledku působení léků, které v době spáchání trestného činu užíval.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky podle , tedy mimo jiné též to, zda je přípustná.

V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatel pod bodem II. cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. , zrušení jeho usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Ústavní soud zjistil, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními a tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.

V posuzované věci byla mimo jiné aplikována ustanovení § 35 odst. 1 tr. zákona a § 41 odst. 1 a 2 tr. zákona a § 42 odst. 1 tr. zákona. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně, jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní a v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz č. listu 212 až 214, 290 až 292 a 366 až 368 trestního spisu) podrobně rozvedly důvody, které je vedly k závěru, že trestná činnost stěžovatele spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zákona, když stěžovatel po čtyřech měsících pobytu na svobodě po propuštění z vyhošťovaní vazby, jež byla důsledkem jeho odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, se opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu tr. zákona. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný y, resp. právo na osobní svobodu zaručenou a 2y.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Gavardo, 1988).

Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.

Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu