Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1019/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Š. Š., zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem, se sídlem Staropramenná 17, 155 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, č. j. -188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. -159, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 1999, č. j. -54, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 1999, č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

V řízení o určení vlastnictví k nemovitosti (pozemku) blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 1999, č. j. -54, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 1999, č. j. -82, - (dále též "předmětný pozemek" nebo "sporný pozemek"), Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. -159, poté co jeho předchozí rozsudek ve věci byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2002, č. j. -110, opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud znovu zdůraznil, že sporný pozemek byl vždy vlastnictvím žalované. Žalobkyně (stěžovatelka) by proto mohla vlastnictví k předmětnému pozemku nabýt jen vydržením podle (dále jen "obč. zák."). Při posouzení otázky, zda žalobkyně a její právní předchůdci byli držiteli tohoto pozemku po vydržecí dobu, dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněnými držiteli byli od roku 1987 rodiče žalobkyně a posléze i žalobkyně, a že její dobrá víra skončila v roce 1995. Aby žalobkyně mohla sporné pozemky v desetileté vydržecí lhůtě době vydržet, musela by si ve smyslu obč. zák. započíst i oprávněnou držbu právních předchůdců - manželů J. Z provedených důkazů však vyplývá, že manželé J. sice koupili pozemek parc. č. 71/3, avšak nebyli si přesně vědomi jeho hranic, zvláště v horní části, kde později rodiče žalobkyně postavili plot. Stejně tak nepředpokládali, že by sporný pozemek mohl být součástí pozemku parc. č. 71/3. Manželé J. žádným způsobem neprojevovali svoji držbu ke spornému pozemku, vlastně o něm nevěděli a nemohli mít tedy ani vůli k jeho držení. Pozemek ani neužívali a jestliže držba věci předpokládá jednak vůli příslušné osoby věc pro sebe jako vlastník držet (animus possidendi), a jednak faktické nakládání s věcí (corpus), nelze o vzniku jejich držby ve smyslu obč. zák. uvažovat. Žalobkyně tak nemohla nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, když si nemůže započíst držbu manželů J. a od roku 1987, kdy její rodiče pozemek oplotili, do roku 1995, kdy se žalovaná proti tomu prokazatelně ohradila, neuplynulo deset let.

Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, č. j. -188, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Právní otázka, kterou dovolatelka nabízí k posouzení, byla totiž již vyřešena ustálenou judikaturou dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu. K obsahu pojmu "uchopení se držby" se Nejvyšší soud ČR vyjádřil již v rozsudku, sp. zn. , tak, že "pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí." Jak vyplývá ze znění (dále jen ""), přípustnost dovolání může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli skutkové. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ze kterých vycházel při posouzení otázky, zda se manželé J. uchopili držby sporného pozemku, byl dovolací soud vázán.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen "") a práva na ochranu vlastnictví zakotveného v y. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího, v nichž převážně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a na něj navazujícími právními závěry. Zdůrazňuje, že odvolací soud je, pokud jde o výklad pojmu "corpus possesionis", v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu ČR, který vyslovil ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 12. září 2002, č. j. -11, a to s tím, že "corpus possesionis" má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za nakládání s věcí. Skutečnost, že manželé J. převedli předmětný pozemek kupní smlouvou, svědčí o tom, že nad ním vykonávali právní moc. Závěr odvolacího soudu o tom, že manželům J. nesvědčí ani "animus possidendi" nemá oporu v provedeném dokazování. Dle názoru stěžovatelky z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že manželé Jindrovi projevili jako vlastníci vůli držet předmětný pozemek. Na podporu svých tvrzení uvádí stěžovatelka další důkazy, které dle jejího názoru svědčí pro závěr o tom, že předmětný pozemek drželi manželé J. a jejich právní nástupci po celou v dobré víře, že jsou jeho vlastníky.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených vě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatňovala v dovolání. Ústavní soud ve své stabilní judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že otázka posouzení a výkladu podústavního práva (v daném případě výkladu pojmu držby, resp. uchopení se držby), včetně otázky přípustnosti dovolání, zásadně přísluší obecným soudům, resp. v prvé řadě soudu nejvyššímu. Ústavní soud si neosobuje do této kompetence zasahovat. Nejvyšší soud ČR zcela jednoznačně konstatoval a dostatečně podrobně vysvětlil, že dovoláním nastolená otázka byla v minulosti vyřešena ustálenou judikaturou a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu. Proti závěrům Nejvyššího soudu ČR nelze mít z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. S ohledem na přípustnost dovolání se dovolací soud mohl toliko zabývat právními otázkami. Skutkové otázky, které ovšem tvořily podstatu dovolání, nemohly být v rozhodnutí dovolacího soudu řešeny. Ani proti tomuto závěru není možno z ústavněprávního pohledu nic namítat.

Jestliže stěžovatelka namítala rozpor mezi závěry vyplývajícími z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v její věci (sp. zn. ) a závěry obsaženými v rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba konstatovat, že se o žádný rozpor nejedná. Zatímco v prvním rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že držba pozemku zaniká tím, že držitel nechá pozemek ležet ladem, a proto nelze uvažovat o započitatelné držbě právních předchůdců žalobkyně v době od roku 1985 do roku 1987 po vydržecí dobu, která by měla běžet v letech 1985-1995, takže nezkoumal předpoklady vzniku držby, ve stávajícím ústavní stížností napadeném rozhodnutí odvolací soud právě s ohledem na závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR posuzoval již samotné podmínky vzniku držby manželů Jindrových. V této souvislosti dospěl k závěru, že manželé Jindrovi žádným způsobem neprojevili svoji držbu předmětného pozemku, neboť o něm vlastně ani nevěděli, a navíc jej ani neužívali.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky především ve vztahu ke skutkovým zjištěním (např. prokázání držby manželů J.), jedná se o takové námitky, k jejichž přezkumu není Ústavní soud ze své pozice strážce ústavnosti oprávněn. Stěžovatelka totiž pouze polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svoje protichůdné názory vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky je tedy v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s y. O takový případ se však nejedná.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu