Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1496/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze, Štěpánská 39, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. -63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 19. listopadu 2003, č. j. -32, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že R. H. je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v tomto podání. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. března 2007, č. j. -86, tak, že dovolání odmítl. Dovolání v daném případě bylo přípustné jen za podmínek stanovených v (dále jen ""), tedy mělo-li by dovoláním napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť otázka v něm řešená byla jednoznačně judikována jak Nejvyšším soudem ČR, tak Ústavním soudem.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek odvolacího soudu a tvrdí, že jím byla porušena její základní práva vyplývající z , , , , a d (dále jen ""), a z y. V textu ústavní stížnosti pak konkretizuje především zásah do vlastnického práva a vysvětluje, na základě jakých právních úvah dovodila oprávněnost k podání žaloby na určení vlastnictví.

Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V dané věci stěžovatelka požaduje v petitu ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a to proti tomuto rozhodnutí. Jedinou výjimkou je , který umožňuje, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje (v praxi se jedná o rozhodování dovolacího soudu), odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí dovolacího soudu proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva. Právě o tuto na druhém místě uvedenou situaci se v daném případě jedná. Ústavní stížnost je tedy podána včas a i v ostatním splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem.

Návrh stěžovatelky je však zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, které v úvodu svého podání vypočetla, z nichž však konkretizovala toliko právo na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud v plenárním stanovisku z 1. listopadu 2005, sp. zn. , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., vyslovil názor, že "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zejména , č. , č. , č. a další), resp. "samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného". Ústavní soud rovněž zdůraznil, že "Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. června 2004, Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za nichž lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva tedy citovaným článkem Úmluvy garantováno není.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí se nijak neodchyluje od výše uvedených právních závěrů vyslovených Ústavním soudem, korespondujících i se závěry Evropského soudu pro lidská práva, ale naopak je s nimi zcela v souladu. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. července 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu