Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1779/07

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. července 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Nieten Internationale Spedition k.s., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, zastoupenou JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č.j. - 67, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č.j. - 40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou faxem dne 14. 7. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 16. 7. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, garantovaná , a a 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Celního úřadu Brno, nástupnického úřadu po zrušeném Celním úřadu Brno I., který stěžovatelka spatřovala v nesplnění zákonné povinnosti celního úřadu dle ust. , o správě daní a poplatků, tj. povinnosti ověření neplatnosti rozhodnutí Celního úřadu Brno I. ze dne 21. 2. 2001, č.j. 427/2-0172/2000-ZAD, označeného jako "výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka", kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit jí zaručený celní dluh ve výši 509.654,- Kč. V odůvodnění krajský soud mimo jiné uvedl, že žaloba je dle ust. nepřípustná, neboť nápravy tohoto rozhodnutí celního úřadu stěžovatelka mohla docílit cestou řádných opravných prostředků, tedy podáním odvolání proti předmětnému prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu.

Kasační stížnost stěžovatelky, v níž jednak nesouhlasila se závěry krajského soudu a namítala, že chybí-li rozhodnutí některé zákonné náležitosti, jedná se dle ust. § 37 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků o rozhodnutí neplatné, a jednak nesouhlasila se způsobem posouzení otázky včasnosti jí podaného návrhu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a v odůvodnění mimo jiné podotknul, že stěžovatelka se měla domáhat vyslovení nicotnosti resp. neplatnosti vydaného rozhodnutí již v řízení před správním orgánem a v případě neúspěchu se měla domáhat ochrany prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Skutečnost, že tak stěžovatelka neučinila nelze zhojit pomocí jiných právních prostředků, a to ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, neboť tyto prostředky slouží k ochraně bezpráví ze strany správních orgánů v případech, kdy právní řád neposkytuje jinou možnost právní ochrany.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřovala zejména v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami týkajícími se posouzení otázky přípustnosti její žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Stěžovatelka namítala, že se soudy dostatečně nevypořádaly jednak s argumentací ohledně posouzení otázky existence či neexistence právních prostředků ochrany proti nezákonnému zásahu a jeho nápravy, a jednak s námitkou, že by soudy neměly cestou přehnaného právního formalismu odpírat daňovým subjektům ochranu proti nezákonnému postupu správních orgánů, odmítajících plnit své povinnosti. Stěžovatelka dále namítala a podstatně zevrubněji argumentovala nesprávné posouzení otázky včasnosti žaloby ze strany obecných soudů. Na základě výše uvedených skutečností navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem kontrolovat zákonnost napadených rozhodnutí, nýbrž jeho úkolem je toliko zkoumat, zda tato rozhodnutí, ať již zvolenou interpretací právní normy anebo dalšími postupy nezasáhla do základních práv stěžovatelky.

Zabýval se nejprve námitkou vztahující se k případnému porušení stěžovatelčiných základních práv, k němuž mělo dojít vadným posouzením přípustnosti žaloby, kterou stěžovatelka uplatnila před obecným soudem. Ústavní soud argumentaci stěžovatelky nesdílí, naopak je přesvědčen o racionalitě výkladu § 82 a násl. s.ř.s, který podal Nejvyšší správní soud, jenž staví na subsidiaritě v užití tohoto prostředku k ochraně práva. Racionalitu tohoto výkladu spatřuje Ústavní soud v tom, že upřednostňuje projev vůle účastníka původního správního řízení projevující se v podání anebo nepodání opravných prostředků proti správnímu rozhodnutí, neboť i nepodání takového prostředku může lépe vyhovovat zájmům účastníka v danou chvíli. Opačný výklad nerespektující prioritu vůle účastníka správního řízení by mohl vést sice z jedné strany k opravě namítané nezákonnosti správního aktu z formálních důvodů, na druhé straně by však mohl vést k nevyváženému postavení účastníka původního správního řízení a správního orgánu samotného ve vztahu k původnímu předmětu řízení. Ostatně k němu se stěžovatelka vůbec nevyjadřuje, resp. rozhodnutí o meritu věci nezpochybňuje.

Neshledal-li Ústavní soud opodstatněnou námitku stěžovatelky k porušení jejích základních práv spočívající v posouzení otázky přípustnosti její žaloby, nemohl již přezkoumávat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky vadným posouzením včasnosti podání žaloby. To proto, že přezkoumávat včasnost podání, které nemůže být vůbec uplatněno, by byl logický nonsens.

Za této situace posoudil Ústavní soud podání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné a nezbylo mu, než je z tohoto důvodu odmítnout ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu