Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1540/07

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. července 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou faxem dne 18. 6. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 22. 6. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, garantovaná a odst. 4, a d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 22. 10. 2001 v Ostravě, v ulici Brandlová, v prodejně automobilů ADO Ostrava, a.s., se záměrem dosáhnout takto neoprávněného prospěchu, po předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši platu, které mu k tomu účelu předložil spoluobžalovaný P. B., po zaplacení akontace, paušálního poplatku a jedné splátky v celkové výši 42.559,80,- Kč, vylákal na základě smlouvy o finančním leasingu č. 1501916024, uzavřené se společností CAC Leasing, a.s., Jurečkova 20, Ostrava, osobní automobil zn. Škoda Fabia Comfort v pořizovací hodnotě 336.500,- Kč, čímž způsobil CAC Leasing, a.s. škodu ve výši 293.940,20,- Kč, když další splátky již neuhradil. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. B. a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost CAC Leasing, a.s. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné hodnocení důkazů provedených okresním soudem a také nesouhlasil s výší škody, kterou vzal soud za prokázanou, krajský soud v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že se obecné soudy nezabývaly výší jeho skutečných příjmů, skutečností, že stěžovatel nevystavoval potvrzení pro CAC Leasing, a.s., dále, že okresní soud nezkoumal správnost podkladů poskytovaných zaměstnavatelem stěžovatele okresní správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Dále v ústavní stížnosti předestřel celou řadu argumentů a tvrzení, které dle jeho názoru měly obecné soudy při svém rozhodování zohlednit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález

sp. zn.

, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly. S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly, své závěry řádně odůvodnily a jejich názory Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, je přesvědčivé, soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů (množství listinných důkazů podrobně rozvedených na str. 5 a 6 rozsudku, výslech svědka R. P.) a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel v průběhu řízení předestřel. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2007

Ivana Janů

předsedkyně senátu