Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55384.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 717/06
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 150/2663, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1525/2006 , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 5 To 509/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006 , spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006 , takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2006, doplněnou podáním ze dne 28. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný a spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006 , uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 5 To 509/2006 , jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. řádu. Stěžovatelka ve věci podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1525/2006 , odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť podle jeho závěru bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatelka především v tom, že soud I. stupně v povedeném trestním řízení nepostupoval v souladu s ustanovením § 125 tr. řádu, neboť neprovedl řádné dokazování, nezabýval se všemi jednotlivými důkazy, které pro své rozhodnutí o údajné vině či nevině stěžovatelky potřeboval, některé zásadní důkazy nehodnotil vůbec a některé důkazy ani neprovedl nebo si neopatřil. Konkrétně stěžovatelka namítala, že okresní soud nezahrnul do odůvodnění svého rozsudku výpovědi svědků H., F. a V., kteří shodně s dalšími obžalovanými A. a B. uvedli, že ji neviděli někomu nabízet drogy a není jim o tom nic známo a řádně se nevypořádal ani s tvrzeními stěžovatelky ohledně užití léku Spofylin. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýkala, že namítaná pochybení provedeného důkazního řízení soudu I. stupně neodstranil, chybějící důkazy si neopatřil, ztotožnil se provedeným dokazováním i s rozhodnutím soudu I. stupně a porušil tak zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu stěžovatelka pak vytkla, že vadný postup soudů I. a II. stupně nenapravil, nepřihlédl k námitkám stěžovatelky, že soudy se nevypořádaly se všemi uplatněnými námitkami a nepodřadil právní vadu vyskytující se v předchozích stadiích řízení spočívající v nesprávném skutkovém zjištění jako dovolací důvod podle ustanovení § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatelka rovněž v souvislosti se svými námitkami odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Karviné, pobočka Havířov pod sp. zn. 104 T 22/2006 , vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a ve světle namítaného ústavního rámce přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná..
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústav y). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatelka uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatelka rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. K námitce stěžovatelky Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zjistil, že okresní soud do odůvodnění svého rozsudku výpovědi svědků H., F. a V. zahrnul, a to na str. 10 tohoto rozsudku a s námitkami ohledně užití léku Spofylin se vypořádal na str. 13 až 15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústav y. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Do řízení byli přibráni příslušní soudní znalci a soudy na základě závěrů jejich znaleckých posudků a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených zjistily relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listin y, resp. čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že v řízení před soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listin y. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 154/02
(in Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka vytýká to, že v řízení o dovolání nebyla zjednána náprava vad v postupu soudu I. a II. stupně. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu konstatuje, že stěžovatelka, ač dovolání podala z důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, zpochybnění správnosti právních závěrů soudů odůvodnila toliko vlastní verzí skutkového děje vyvozenou z jím provedeného odlišného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto opodstatněně dovolání stěžovatelky podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Za této situace Ústavní soud neměl důvod ani ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud v souvislosti s odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jejích práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listino u chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006 , podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu , Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu