Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 651/07

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. , byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 152.412,-Kč, jež mu vznikla pracovním úrazem utrpěným dne 24. 4. 2001 v areálu ŠKODA HOLDING a.s. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení , tak, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. , zamítl. Řešenou otázkou bylo, zda se stěžovatelem žalovaná společnost zprostila odpovědnosti za škodu na zdraví utrpěnou následkem pracovního úrazu stěžovatele ve smyslu , ve znění tehdy účinném. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel svým jednáním porušil nejen právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale i obecně stanovené povinnosti chodce ustanovením ve spojení s ustanovením , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, což vedlo ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele (žalované společnosti) v celém rozsahu.

Ve věci je dále zřejmé, jak z příloh ústavní stížnosti vyplývá, že dne 13. září 2005 rozhodoval ve věci Nejvyšší soud, který dřívější rozhodnutí obecných soudů rozsudkem č. j. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s právním názorem, že úraz stěžovatele byl úrazem pracovním ( ) a nikoliv úrazem při cestě do zaměstnání ( ). Výsledkem dalšího řízení jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k úplnému zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele v tomto případě nedošlo, neboť jednak nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl seznámen s předpisy upravujícími pohyb v areálu zaměstnavatele a jednak nebylo prokázáno, že dodržování předpisů bylo zaměstnavatelem vyžadováno a kontrolováno. Dále stěžovatel uvádí, že pro zjištění dalších příčin pracovního úrazu navrhoval přibrání znalce, který by posoudil děj nehody, při které stěžovateli při střetu vlakovým nákladním vozem tlačeným lokomotivou na železničním přejezdu vznikl pracovní úraz. Ve výpovědích svědků stěžovatel spatřuje nesoulad se skutkovými zjištěními, zejména stěžovatel považuje za nevyjasněné okolnosti týkající se účinnosti brzdného systému vlakové vlečky a s tím související délky brzdné dráhy. Dále stěžovatel poukazuje na to, že nebyly prověřeny další skutečnosti, které namítal, a že nehoda nebyla nahlášena drážnímu úřadu jako mimořádná událost. V rozhodnutích obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

V nyní projednávané věci leží těžiště stěžovatelovy argumentace ve zpochybnění skutkových závěrů soudů, na kterých pak stavěly právní závěry ve vztahu k odpovědnosti zaměstnavatele ( ). Pochybení při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě skrze http://www.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález

, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález

, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; , sv. 25, str. 143; , sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález

III.ÚS 84/94

, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

Stěžovatelovy námitky ve většině svým obsahem odpovídají druhé a třetí uvedené skupině případů, kdy by právní hodnocení obecných soudů mělo být v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Takový stav však Ústavní soudu nezjistil. Okresní soud Plzeň-město ve svém rozsudku podrobně rekapituluje provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, z nichž dovozuje skutkový stav. Odvolací soud do svého rozhodnutí ve světle stěžovatelových námitek zahrnul logické právní úvahy ve vztahu k ustanovení , tedy podřadil skutkový stav pod uvedené ustanovení způsobem, který podle názoru Ústavního soudu není projevem libovůle, nýbrž výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Na odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů proto stačí odkázat v plné šíři, včetně otázky seznámení stěžovatele s předpisy upravujícími pohyb přes přejezd, důvodů odmítnutí návrhu na přibrání znalce a dostatečnosti provedeného dokazování. Všechny tyto skutečnosti jsou v úvahách obecných soudů zahrnuty, a to nikoliv nepochopitelným či vnitřně rozporným způsobem, a Ústavní soud považuje za nadbytečné závěry soudů znovu podrobně reprodukovat.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.

Napadená rozhodnutí tak nesou v intencích námitek stěžovatele nezbytné atributy spravedlivého procesu, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu