Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 633/07

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, ul. 28. října 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 183/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností F. R. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Požadoval, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jako naléhavou.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. , zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. , a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění , který spáchal v roce 1992 způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku. Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, se zařazením do věznice s ostrahou, a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 000,-- Kč s náhradním trestem v trvání jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. , kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle , 2 TrZ, ve znění , a trestným činem podvodu podle , 4 TrZ, ve znění , a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti prvně označenému rozsudku vrchního soudu odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), jako zjevně neopodstatněné. Řízení o ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím bylo na žádost stěžovatele zastaveno usnesením ze dne 24. 2. 2005,

sp. zn.

.

Proti rozsudku vrchního soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, kterou Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 183/2006, jako nedůvodnou zamítl, podle § 268 odst. 1 písm. c) TrŘ.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého trestní zákon účinný v roce 2002 byl pro něj příznivější než zákon v roce 1992, kdy trestný čin spáchal, neboť maximální výměra peněžitého trestu v této době činila 1 000 000,-- Kč, zatímco od 1. 1. 1994 činí 5 000 000,-- Kč. Přitom výměra trestu je prvotní pro posouzení použitelnosti zákona, ve smyslu ustanovení TrZ (viz R 44/1970-III, B1/1970-10 a PR 12/1997). Poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 281/2000, které považuje za diametrálně odlišné od usnesení napadeného ústavní stížností.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Současně uvedl, že v usnesení řešil problematiku použití TrZ shodným způsobem jako v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 281/2000, na které stěžovatel poukázal. V žádném případě nejsou tato rozhodnutí ve vzájemném rozporu, neboť i v posledně uvedeném rozhodnutí bylo konstatováno, že pozdější zákon byl pro obviněného, s ohledem na výši způsobené škody a z toho vyplývající nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, příznivější.

Uvedené vyjádření bylo právnímu zástupci stěžovatele zasláno přípisem ze dne 19. 4. 2007 k replice. Své právo vyjádřit se stěžovatel nevyužil ani v prodloužené lhůtě do konce května 2007.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace stěžovatele, předložená k posouzení Ústavnímu soudu, byla již předmětem nejen řízení o stížnosti pro porušení zákona, ale také dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR se s argumentací, uvedenou v obou mimořádných opravných prostředcích, řádně a úplně vypořádal. Šlo totiž o posouzení otázky, zda bylo pro stěžovatele příznivější použití novely trestního , či nikoli.

Článek 40 odst. 6 y ve své první větě vymezuje časovou působnost trestního zákona ve dvou směrech, jednak pokud jde o trestnost činu, jednak pokud jde o obecné zásady pro ukládání trestu. Druhá věta y toliko deroguje pravidlo ve větě první tak, že ukládá použít zákon pozdější vždy tehdy, když je pro pachatele, při stanovení trestnosti jeho činu nebo při ukládání trestu, příznivější. Stejný závěr vyplývá i z obdobně koncipovaného Paktu. Obdobný vztah mezi první a druhou větou lze identifikovat i v Úmluvy.

Tyto principy jsou pak promítnuty do § 16 odst. 1 TrZ, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Je nutné hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části. Při posouzení, jaký zákon použít, nemůže jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona, jak na to upozornil i Nejvyšší soud ČR.

V souladu s těmito pravidly Nejvyšší soud ČR posoudil trestnost činu stěžovatele. S ohledem na ustanovení § 89 odst. 11 TrZ poukázal na skutečnost, že stěžovatel svým jednáním způsobil škodu ve výši 73 000 000,-- Kč. V případě právní kvalifikace podle zákona účinného v době spáchání trestného činu by stěžovatel hranici škody velkého rozsahu přesáhl 140x. Při právní kvalifikaci jednání podle způsobená škoda přesáhla tuto hranici pouze 14x. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, pro který je určující i výše způsobené škody, v daném případě přesah zákonného znaku škody velkého rozsahu ( , TrZ). Po srovnání dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že použití právní kvalifikace podle je pro stěžovatele příznivější, tj. v souladu s ustanovením TrZ, neboť při právní kvalifikaci podle zákona platného v době spáchání trestného činu by společenská nebezpečnost jeho jednání byla, z důvodu 140 násobeného přesahu hranice škody velkého rozsahu, nesrovnatelně vyšší. To by se nutně (nikoli možná, jak tvrdil stěžovatel) odrazilo při ukládání trestu odnětí svobody, resp. jeho výměry. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jestliže byla vina posouzena podle zákona pozdějšího ( ), jenž byl pro stěžovatele příznivější, musel být podle stejného zákona stanoven i trest odnětí svobody a následně vedle něj uložený i trest peněžitý.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pečlivě vypracováno a jeho odůvodnění je v souladu s trestním řádem. Argumentace v něm uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ani interpretace TrZ Nejvyšším soudem ČR nebyla shledána extenzivní, překračující meze ústavnosti. Postup a závěr Nejvyššího soudu ČR je souladný s rozhodnutím téhož soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 281/2000, a nikoli diametrálně odlišný, jak tvrdil stěžovatel. Rovněž v posledně uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné posoudit výši škody s ohledem na materiální znak trestného činu, ve vztahu k TrZ.

Opodstatnění nelze přiznat ani tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud zabýval pouze podáním obhájce, a nikoli stěžovatele. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud se podstatou námitek (který zákon byl pro stěžovatele příznivější), uplatněných jak v podání obhájce, tak i stěžovatele, zabýval. V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Proto nelze ani po Nejvyšším soudu ČR spravedlivě požadovat, aby podrobně reagoval na každý argument či námitku, které nejsou, z hlediska řádného procesu, vůbec důležité.

Ústavní soud rovněž neshledal žádné důvody pro projednání věci jako naléhavé podle , jednak vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, jednak pro absenci řádného zdůvodnění tohoto návrhu. Argument stěžovatele, že jím tvrzené pochybení výrazným způsobem zasahuje do jeho práv, je jen obecný, postrádající konkrétní důvody.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu