Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1258/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou, se sídlem Novobranská 14, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2007, č. j. -113, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2005, č. j. -101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. července 2005, č. j. -101, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt") do 15 dnů od právní moci rozsudku a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (Statutární město Brno).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. -113, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu, neboť žalovaná neprokázala, že by v bytě žila trvale ve společné domácnosti se svým pradědečkem až do jeho smrti. Žalovaná kromě nezbytné tříleté doby společného soužití nedoložila ani kvalifikovanou péči o společnou domácnost, tak jak ji vymezuje judikatura (např. aktivní výkon některých domácích prací, starost o uživatele apod.). Žádný ze svědků kromě babičky žalované, která je ovšem osobou s jasným zájmem na úspěchu žalované ve věci, nepotvrdil, že by žalovaná v předmětném bytě se svým pradědečkem trvale bydlela.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [ d (dále jen " ")], upření práva na právní subjektivitu [ y v návaznosti na a Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva")] a práva svobodného pohybu a pobytu ( y). Stěžovatelka v první řadě spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že řízení vedl s vadně označeným žalobcem-Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, tedy subjektem, který právně neexistuje. Tato vada byla opravena až v řízení odvolacím. Ve vztahu k právu na spravedlivý proces stěžovatelka namítá nedostatky a nepřesnosti v protokolaci výpovědí jednotlivých svědků v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které ve svém důsledku vedly k pro ni nepříznivému rozhodnutí. Dále polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů. Dle jejího názoru soudy stranily žalobci. Při volném hodnocení důkazů soudy obou stupňů použily pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky a pominuly důkazy svědčící v její prospěch. Tím obecné soudy porušily zásadu rovnosti a nestrannosti. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěr, že neprokázala trvalé soužití se svým pradědečkem. Další pochybení soudů spatřuje stěžovatelka i v aplikaci . Dle jejího názoru je výklad pojmu "domácnost" nesprávný. Jako patnáctiletá byla stěžovatelka natolik mentálně a fyzicky způsobilá, aby se mohla rozhodnout k trvalému soužití s pradědečkem a starat se o něj a o domácnost v předmětném bytě.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka svými námitkami brojí především proti zjišťování skutkového stavu a z toho vyplývajícího nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. Opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy v jejím případě porušily zásadu rovnosti a nestrannosti, neboť důkazy hodnotily pouze v její neprospěch a důkazy, které byly ve prospěch stěžovatelky, pominuly. V této souvislosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v (dále jen " "). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti přesně takový typ námitek, k jejichž přezkumu není Ústavní soud s ohledem na výše uvedené příslušný. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování k otázce trvalého soužití stěžovatelky s jejím pradědečkem. Skutečnost, že většinu důkazů vyhodnotily v její neprospěch, nesvědčí o tom, že by rozhodovaly nestranně. Právní a skutkové závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Naopak obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně zjistily skutkový stav a závěry z něho plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

K námitce stěžovatelky, že řízení bylo v prvním stupni vedeno s neexistujícím subjektem, lze podotknout, že se nejednalo o neexistující subjekt, ale žalobce byl pouze nepřesně označen. Jak sama v ústavní stížnosti uvádí, soud prvního stupně žalobce označil jako Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70. Takové označení není samozřejmě zcela v pořádku, ale tato vada není natolik závažná, aby založila porušení práva na spravedlivý proces a navíc byla v průběhu odvolacího řízení odstraněna. Pokud by Ústavní soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, postupoval by příliš formalisticky.

Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem jsou další stěžovatelkou uváděné námitky (nesprávný výklad pojmu domácnost a aplikace § 115 obč. zák.) bezvýznamné. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud neprovádí přezkum právního hodnocení a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Poukaz na porušení y v návaznosti na a Úmluvy nemá v tomto případě žádnou souvislost. Stěžovatelka nebyla zbavena způsobilosti být nositelkou práv ( y), nebylo porušeno její právo na svobodu projevu ( Úmluvy), ani nebyla vystavena zásahu do svého soukromého života ( Úmluvy). V tom, že stěžovatelce byla na základě řádně provedeného soudního řízení a v souladu se zákonem uložena povinnost k vyklizení bytu, nelze rovněž spatřovat porušení svobody pobytu a pohybu ( y).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu