Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1372/07

Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Štefánikova 1074, 742 21 Kopřivnice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2007, č. j. -141, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. -127, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2005, č. j. -109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou dne 25. 5. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak v ústavní stížnosti stěžovatel blíže rozvedl, byl v minulosti po dlouhou dobu zaměstnán u obchodní společnosti TONAK, a. s. Dne 1. 2. 1997 byl u této společnosti jmenován do funkce výrobního ředitele a dne 1. 7. 2000 do funkce vedoucího útvaru investičních projektů. Z této funkce byl stěžovatel řádně odvolán, avšak po odvolání z této funkce mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle tehdejšího . Stěžovatel se však domníval, že tato výpověď je neplatná, neboť nebyl nikdy odvolán z předchozí funkce výrobního ředitele. S ohledem na to se domáhal před obecnými soudy prohlášení neplatnosti výpovědi.

Napadeným rozsudkem nalézacího soudu, který rozhodoval ve věci již po čtvrté a který byl v rozhodování vázán předchozími právními názory odvolacího soudu, byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen a stěžovatelovo dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zamítnuto.

Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru – stručně shrnuto - , že ačkoliv stěžovatel nebyl před jmenováním do své druhé funkce formálně odvolán z funkce předchozí, došlo aktem jmenování ke změně v obsahu pracovního poměru a v okamžiku odvolání z funkce vedoucího útvaru investičních projektů proto vykonával pouze tuto funkci a nebyl důvod jej odvolávat i z předchozí zastávané funkce.

S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že za situace, kdy z první funkce nebyl nikdy písemně odvolán a kdy v souvislosti s jmenováním do druhé funkce nebyla ani uzavřena písemná dohoda o změně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, trvá po odvolání z druhé funkce nadále pracovní poměr založený prvním jmenováním.

Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy svým právním závěrem porušily d, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Dále obecné soudy podle tvrzení stěžovatele porušily právo na spravedlivý proces garantované d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte uvedl, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti, který není vrcholem soustavy obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivců, nikoliv dlení nad zákonností rozhodování obecných soudů. Ústavní soud je povolán k přezkumu a usměrňování výkladu jednoduchého práva pouze tam, kde tento výklad zasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Těmito východisky přezkumu rozhodnutí obecných soudů byl Ústavní soud veden i v daném případě, v němž stěžovatel namítl porušení d, který garantuje právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.

Toto ustanovení d je s ohledem na obsah a systematické zařazení třeba považovat za právo hospodářské, u něhož je podle y dána výhrada zákona. Ustanovení y je tak primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem (srov. i druhou větu samotného ustanovení, která odkazuje na podrobnosti stanovené běžným zákonem). Sociální a hospodářská práva, k nimž se řadí i právo na odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, se liší od skutečných základních práv v tom, že zde neexistují jako a priori neomezená základní práva, která by byla zákonodárcem případně omezována z důvodů předvídaných v ě, ale je to naopak zákonodárce sám, který jim dává příslušný obsah a rozsah.

V případě hospodářských a sociálních práv proto ústavní garance představují ústavně zaručenou ochranu institucí (zaměstnání, mzda, sociální zabezpečení, rodina, rodičovství atd.), nikoliv ochranu konkrétních veřejných subjektivních práv. Jako kritéria ústavního přezkumu mohou proto sloužit pouze tam, kde by zákonodárce ústavní ochranu těchto institucí zcela ignoroval či negoval. Totéž platí i ve vztahu k interpretaci zákonů obsahujících úpravu těchto institucí. Pokud obecné soudy takový zákon interpretují a aplikují, je jejich činnost z hlediska ústavního kontrolovatelná jen z pohledu možného výkonu libovůle, nikoliv však z pohledu samotného y. Konkretizace hospodářských a sociálních práv náleží jen zákonodárci, nikoliv Ústavnímu soudu.

Jestliže proto ústavní stížnost stěžovatele byla založena právě na konfrontaci výkladu příslušných ustanovení s y, musí Ústavní soud konstatovat, že tato námitka není s ohledem na shora uvedené způsobilá ústavněprávního přezkumu, a je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítal porušení práva na spravedlivý proces garantovaného y a Úmluvy, musí Ústavní soud konstatovat, že rovněž odkaz na toto procesní základní právo je nepřípadný, neboť ústavní stížnost je namířena proti hmotněprávním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly. Výklad jednoduchého práva hmotněprávní povahy a právní závěry na něm založené, s nimiž stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje, nemohou samy o sobě vyvolat porušení procesního základního práva. Za situace, kdy Ústavní soud v ústavní stížnosti nenalezl jakoukoliv další argumentaci, o níž by stěžovatel opíral porušení práva na spravedlivý proces (např. opomenuté důkazy, libovůle v rozhodování atd.), a ani kontrolou rozhodnutí obecných soudů naznačená pochybení neshledal, musel i v této části ústavní stížnost posoudit jako neopodstatněnou.

S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2007

Jiří Nykodým, v.r.

předseda senátu