Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 68/05

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. K., 2. M. O. a 3. H. Š., všech zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2004, čj. -153, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 2. 2005 stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. , jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2004, čj. -153, přičemž se domáhali, aby Ústavní soud pro porušení , a d zrušil alespoň prvně uvedené rozhodnutí.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti městu Hartmanice, Pozemkovému fondu České republiky, Státnímu statku Křimice, Lesům ČR, s. p., a Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, kterou se stěžovatelé domáhali vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ani podle a 3 , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , ve znění pozdějších předpisů, ani podle téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, Krajský soud v Plzni však rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.

Vzhledem ke sdělení, obsaženému v ústavní stížnosti, že si stěžovatelé podali návrh na obnovu řízení, si Ústavní soud vyžádal jednak zprávy o průběhu řízení o tomto návrhu, jednak rozhodnutí v dané věci doposud vydaná. Na základě toho zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 2. 2005, čj. -35, byla povolena obnova řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 4. 2005. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 7. 2005, čj. -233, bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. . Částečným rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, čj. -407, byla stěžovatelům vydána část sporných nemovitostí, a to v rozsahu jedné ideální osmnáctiny k celku. Toto rozhodnutí v době sdělení soudu ještě nenabylo právní moci.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti dle , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Z výše uvedeného ustanovení je patrno, že stěžovatel není povinen před podáním ústavní stížnosti podat návrh na obnovu řízení. Přijetí ústavní stížnosti tedy nebrání, že předmětný návrh nebyl podán, a naopak skutečnost, že návrh na obnovu řízení podán byl, nebrání věcnému projednání ústavní stížnosti; s ohledem na povahu ústavní stížnosti jako ultima ratio a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, jak vyplývají z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k ostatním orgánům veřejné moci, však nebude žádoucí, lze-li nápravy případného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dosáhnout v rámci soustavy obecných soudů, aby Ústavní soud rozhodoval paralelně s nimi.

Řízení o žalobě na obnovu řízení má, resp. může mít dvě fáze. Nejprve soud rozhoduje o tom, zda žalobu zamítne nebo obnovu povolí ( , dále jen " "). Pokud obnovu povolí, buď zamítne návrh na změnu napadeného rozhodnutí, nebo je změní; takové rozhodnutí pak nahradí rozhodnutí původní ( ).

V posuzované věci bylo ústavní stížností (a žalobou na obnovu řízení) napadené soudní rozhodnutí, vycházející z právního názoru, že stěžovatelé nejsou osobami oprávněnými, (pravomocně) změněno, resp. nahrazeno mezitímním rozsudkem, v jehož výroku se konstatuje opak. Za této situace by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, neboť nelze rušit rozhodnutí, které v důsledku jeho "nahrazení" již právně neexistuje [k tomu viz i , v němž se uvádí, že ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, "jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím ..."]. Ostatně posuzovaná ústavní stížnost, je-li založena na nesouhlasu se zmíněným právním názorem, který byl již v rámci soustavy soudů obecných změněn, se i z věcného hlediska stává bezpředmětnou. Soudní řízení, v němž bude řešena již jen otázka rozsahu vydávaného majetku, výše spoluvlastnických podílů stěžovatelů a náhrady nákladů řízení, nadále probíhá a stěžovatelé v jeho rámci mají k dispozici řádné a příp. mimořádné opravné prostředky, jimiž mohou eventuálně napadat pro ně nepříznivá rozhodnutí, a po jejich vyčerpání mohou podat novou ústavní stížnost. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že další vyčkávání s rozhodnutím o nyní posuzované ústavní stížnosti není z hlediska ochrany práv stěžovatelů nutné.

Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti vznik průtahů v předmětném soudním řízení, tato skutečnost nenašla adekvátní odraz v návrhovém žádání. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán návrhem stěžovatelů podle zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest, nemohl se danou námitkou věcně zabývat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ve spojení s a per analogiam odmítl. Vzhledem k výsledku tohoto řízení není možno stěžovatelům ani vyhovět, jde-li o jejich návrh podle , tj. aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jejich právní zastoupení má uhradit stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2007

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu