Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 399/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v , a základních práv a svobod (dále jen „ “). S odkazem na ustanovení stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , uznán vinným trestným činem zanedbávání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítnuto a Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.

K porušení ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele tím, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jím podaném odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv „nebyly splněny podmínky pro doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání stěžovateli, a to ani fikcí, neboť v době doručení se na adrese F. 10, B., nezdržoval“. Jelikož se veřejného zasedání neúčastnil, nemohl soudu předložit doklady o tom, že veškeré dlužné výživné již uhradil a nadále svoji vyživovací povinnost plní. Soudy (odvolací a dovolací) tak tuto důležitou skutečnost nezjistily a to přesto, že podle ustanovení § 2 trestního řádu měly povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Ústavní soud je podle České republiky (dále „ “) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka, že mu bylo odňato právo být přítomen u veřejného zasedání a kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem.

Ústavněprávní roviny, jak byla výše vymezena, tyto námitky nedosahují, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve; nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily – v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad – co do podmínek, za kterých může být jednáno ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. povinnosti odvolacího soudu vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu, zde zjevně není.

V prvé řadě nebylo možno přisvědčit stěžovatelově námitce, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání.

Ústavní soud se zcela ztotožňuje s výkladem, který ke shodné stěžovatelově námitce podal dovolací soud, a na odůvodnění jeho odmítavého usnesení proto postačí jen odkázat. Jestliže ještě v odvolání dne 1. 3. 2006 uvedl jako svoji adresu „B., F. 10“, ve vztahu ke které s ním soudy dosud komunikovaly, nelze jim vytýkat, že ji považovaly za adresu ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. řádu; nic na druhé straně stěžovateli nepřekáželo upozornit soud, že v budoucnu se adresa jeho bydliště změní (o čemž věděl), a jakmile se tak stalo (15. 3. 2006), novou adresu soudu oznámit. Bylo primárně na stěžovateli, aby se staral o svá (procesní) práva, resp. vytvořil pro jejich uplatnění potřebné předpoklady.

V postupu soudu, který zaslal vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání (tedy písemnost, jejíž doručení uložením trestní řád nevylučuje) na adresu, kterou stěžovatel soudu uvedl, tudíž porušení jeho ústavně zaručených práv spatřovat nelze.

Rozumnou oporu nemá ani názor, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud z úřední povinnosti nezjistil, že stěžovatel již dlužné výživné uhradil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč jím kritizovaný výrok soudu prvního stupně (o trestu) pokládá za správný; především proto, že byl již jednou pro trestný čin dle § 213 odst. 1 tr. zákona odsouzen, přičemž skutek souzený spadá do doby trestního stíhání předchozího. Jestliže odvolací soud pak uzavřel, že stěžovatelem ohlášená „opatření“ k úhradě výživného již nemohou mít na uložený trest zásadní vliv, nelze mu ničeho z hlediska ústavněprávního (resp. možností ústavněprávního přezkumu) vytknout. Stěžovateli je v této souvislosti nutno připomenout, že pokud chtěl využít možnosti účinné lítosti, která je ve vztahu k trestnému činu zanedbávání povinné výživy podle § 213 tr. zákona zakotvená v § 214 tr. zákona, musel by svou povinnost dodatečně splnit (za současného splnění podmínky absence trvale nepříznivých následků) dříve, totiž v době předcházející vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ústavněprávní přezkum neslouží k tomu, aby napravoval, co sám stěžovatel v ochraně svých práv (před odvolacím soudem) případně zanedbal. Ani z pohledu této (skutkové) námitky nelze dospět k závěru, že se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu; ústavní stížnost ostatně není instrumentem, jímž by bylo lze nahrazovat institut obnovy řízení, resp. rozšiřovat možnosti jeho případného užití (řízení, o které stěžovatel též zahájil).

K zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, náležitě (věcně) posoudil a své závěry přiléhavě odůvodnil. O situaci výkladu, v němž by byl obsažen prvek „libovůle“, resp. výkladu jinak excesivního zjevně nejde.

Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odklad vykonatelnosti jí napadených rozhodnutí již logicky nepřichází v úvahu, a zvláštního výroku ohledně odpovídajícího návrhu již netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu