Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1297/07

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2006, čj. -74, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007, čj. -86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala jednak určení, že nepravdivým prohlášením žalované K. F. o tom, že žalobkyně (stěžovatelka) je zlodějka, krade a lže, byla porušena její práva na ochranu osobnosti, jednak písemné omluvy v souvislosti s uvedeným tvrzením. Uplatněné nároky odůvodnila tím, že žalovaná dne 10. února 2003 při jednání u Okresního soudu v Rokycanech ve věci sp. zn. pronesla uvedené výroky na adresu stěžovatelky. Jednání byl přítomen syn žalobkyně, soudkyně, zapisovatelka soudu a zástupkyně žalované. Měla tak být zasažena osobnostní práva stěžovatelky. Stěžovatelka původně se svou žalobou uspěla před Vrchním soudem v Praze, když tento soud rozsudkem ze dne 9. srpna 2005, čj. -40, rozsudek Krajského soudu v Plzni změnil tak, že určil, že nepravdivým prohlášením žalované o tom, že je stěžovatelka zlodějka, krade a lže, byla porušena práva stěžovatelky na ochranu osobnosti, přičemž žalované uložil povinnost poskytnout stěžovatelce písemnou omluvu ve znění: "Vážená paní J. S., tímto se Vám omlouvám za to, že jsem o Vás dne 10. února 2002 (správně 2003) nepravdivě prohlásila, že jste zlodějkou, kradete a lžete. Tímto svým výrokem jsem porušila Vaše právo na ochranu osobnosti. K. F." Naopak Nejvyšší soud touto ústavní stížností napadeným rozsudkem zaujal k věci jiný právní názor, a tento závazný právní názor pak byl následován též Vrchním soudem v Praze dne 27. března 2007 v rozsudku, který byl rovněž napaden touto ústavní stížností.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutí dovolacího soudu i soudu odvolacího, který byl vázán předchozím právním názorem soudu dovolacího v téže věci. Tím bylo podle stěžovatelky porušeno její základní právo podle d. Stěžovatelka argumentuje "nesprávnou interpretací norem jednoduchého práva, která je pak důvodem pro rozpor rozhodnutí s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces". Právní názor Nejvyššího soudu není podle stěžovatelky správný, když v podstatě znamená, že v soudním řízení může být člověk účastníkem řízení bez jakéhokoliv omezení pomlouván.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.

V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, než tak učinil Nejvyšší soud, resp. aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než tak učinil Nejvyšší soud. Podle Nejvyššího soudu k "tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobkyně [stěžovatelky] mělo podle žaloby dojít při účastnické výpovědi žalované před soudem v občanském soudním řízení. Obecně platí zásada, že výpověď účastníka (svědka apod.) v řízení (ať občanskoprávním či trestním), je posuzována jako výkon stanovené povinnosti, resp. práva, a je tak kryta touto zákonnou licencí. Pokud při ní dojde k zásahu do osobnostních práv druhé fyzické osoby, není hodnoceno jako zásah neoprávněný, s výjimkou případů, kdy se ten, kdo výpověď před soudem činí, dopustí případného excesu. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud měl sice zcela zřejmě tuto zásadu správně na mysli, avšak sám blíže nevysvětlil, proč šlo podle jeho názoru o exces žalované při její účastnické výpovědi. [...] z protokolu o jednání v řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé Sáře ze dne 10. února 2003, vyplývá, že jednání bylo zaměřeno na zjištění okolností vztahů rodičů, stejně jako dalších rodinných příslušníků. Toto jednání před soudem bylo zúčastněnými osobami pojato emotivně, o čem konečně svědčí i žalovanou pronesené výrazy na adresu žalobkyně [stěžovatelky]." Obecné soudy tedy nedovodily, v rozporu s tím, co uvádí stěžovatelka, neodpovědnost účastníka civilního řízení za projevy pronesené v průběhu civilního řízení, ale naopak dovodily, že i účastník řízení může být odpovědný za porušení osobnostních práv, kterého se dopustil procesním excesem. Nejvyšší soud poté dovodil, že "s ohledem na průběh tehdejšího jednání, v němž byly probírány vzájemné rodinné vztahy mezi účastníky a slyšenými svědky, nebylo možno předmětný expresivní výrok žalované kvalifikovat jako vybočení z mezí její účastnické výpovědi se všemi z toho plynoucími důsledky". S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného na místě. Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatelku na judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech, s níž jsou napadená rozhodnutí konformní (srov. naposledy komplexně nález

ze dne 15. listopadu 2006, www.judikatura.cz).

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu