Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1256/07

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T. H., zastoupeného Mgr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. března 2005, čj. -538, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. března 2005, čj. -551, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. září 2004, čj. -505, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované obci Choltice (vedlejší účastník), domáhal určení, že do pozůstalosti po jeho otci náleží v žalobě vymezené nemovitosti. Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 22. února 2007, čj.

-580.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími. Ta podle něho porušila jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z d, dále jen "Listina", y a y. Stěžovatel polemizuje s hodnocením právních otázek provedeným obecnými soudy, podle kterých došlo k platné konfiskaci majetku jeho právního předchůdce, poukazuje na nesrovnatelnosti při výkladu pojmu ležící pozůstalost a na to, že obecné soudy se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je Ústavní soud v tomto případě vázán. Tento právní názor se plně uplatní též na stěžovatelovu kauzu, a to přes argumentaci stěžovatele, že v jeho věci nejde o určení vlastnického práva, ale jen o určení obsahu pozůstalosti po jeho otci. Účelem stěžovatelovy žaloby je samozřejmě v konečné fázi určení vlastnického práva k věcem, k nimž po desítky let vykonávaly vlastnické právo třetí osoby.

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález

, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 37, str. 675), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejších účastníků. Jak v citovaném stanovisku uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů." Obecné soudy nenarušily právní stav platný a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovatelem zpochybňovanými rozhodnutími.

Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše citované stanovisko .

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu