Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 103/07

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. J. J., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2006, č.j. -269, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. -251, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 8. 2005, č.j. -226, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003, č.j. -192, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to zejména právo aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, a dále právo stěžovatele pokojně užívat a vlastnit svůj majetek.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, č.j. -192 byly zrušeny předchozí rozsudky soudů I. a II. stupně a vysloven právní názor, který byl pro další rozhodování soudů závazný. Následoval touto stížností rovněž napadený rozsudek okresního soudu, který vyzněl v neprospěch stěžovatele. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen Krajským soudem v Praze a dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatel žádá zrušení všech těchto rozhodnutí.

V prvním napadeném rozhodnutí, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, vyslovil soud právní názor k otázce technicky odstranitelné vady věci, jejíž náklady jsou neúměrné ceně věci, což způsobuje, že taková vada je považována za neodstranitelnou. Okresní soud v dalším řízení dospěl k závěru, že tato otázka je klíčová pro rozhodnutí ve věci, a při respektování právního názoru Nejvyššího soudu vyhověl žalobě vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník pro takovou vadu odstoupil od kupní smlouvy, kterou jako kupující uzavřel se stěžovatelem, a žádal vrácení kupní ceny a dalších nákladů s příslušenstvím.

Stěžovatel je toho názoru, že věc je natolik komplikovaná, že k jejímu správnému posouzení nelze uplatňovat pouze jeden právní názor, ale je třeba kombinovat víc právních názorů majících oporu v judikatuře. Tento svůj argument ovšem dále nerozvádí, takže není patrné, jakým způsobem by dle jeho názoru měla být skutková zjištění právně posuzována. Dále stěžovatel namítá, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a nevypořádal se s tím, proč některé důkazy provedl a jiné nikoliv. Soudu I. stupně vytýká, že neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval. Stěžovatel shodně jako v řízení před obecnými soudy tvrdí, že se nejednalo o vadu prodávaného automobilu, nýbrž poruchu, ke které došlo provozem automobilu až po okamžiku prodeje. Domnívá se, že by věc neměla být posuzována v režimu odpovědnosti za vady. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že na straně vedlejšího účastníka již není původní kupující, a stěžovatel je tedy zavázán plnit osobě, která nemá na vyřízení věci osobní zájem.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

).

Ústavní stížnost je především polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatel uplatňuje svůj pohled na spornou záležitost, který byl ovšem v předcházejícím řízení vyvrácen, a sám nepředkládá konkrétní důkazy, které by závažným způsobem zpochybňovaly závěry soudů. Z jeho argumentace nelze vyvodit, v čem mělo spočívat pochybení soudů tak zásadního charakteru, že by mělo způsobit porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ústavní stížnost je tedy z převážné části postavena na tom, že se stěžovatel neztotožňuje s výsledkem rozhodování obecných soudů a žádá po Ústavním soudu přezkum na úrovni zákonnosti, nikoli ústavnosti napadených rozhodnutí.

Stěžovatelovy námitky týkající se nedostatků dokazování jsou velmi obecné, byly uplatněny již v odvolání a odvolací soud se s nimi vypořádal. Neprovedení konkrétních důkazů, na které stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, je pak zdůvodněno v rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech. Toto rozhodnutí se dostatečně podrobně zabývá provedenými důkazy, o něž se opírají skutková zjištění soudu, i následnou právní kvalifikací. Ohledně vyvrácení stěžovatelova tvrzení, že se nejednalo o vadu věci, nýbrž o poruchu, lze na napadené rozhodnutí soudu I. stupně odkázat.

Ve vztahu k namítaným průtahům v řízení Ústavní soud především uvádí, že je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel navrhuje pouze zrušení napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele vyvolané samotnými napadenými rozhodnutími, nemělo by jejich zrušení s odkazem na průtahy v řízení žádný smysl. Ústavní stížnosti tedy nebylo možno vyhovět.

Dále Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí ( věta třetí, věta třetí , v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ( citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení , kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle y) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2006, č.j. -269, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. -251, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 8. 2005, č.j. -226 odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle . V části, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003, č.j. -192 je ústavní stížnost nepřípustná podle , neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci a stěžovatel měl v rámci pokračujícího řízení před obecnými soudy možnost dosáhnout ochrany svých práv. Vzhledem k částečné zjevné neopodstatněnosti a částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud samostatně o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu