Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 108/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. B. M. a MUDr. J. M., právně zastoupených JUDr. J. Š. proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever, ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-sever, ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. . Následně pak byla předmětná ústavní stížnost doplněna dne 4. 9. 2006 návrhem, v němž stěžovatelé kromě výše uvedených usnesení obecných soudů požadují též zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. .

Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována , , d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.. Stejně tak mělo dojít k porušení , a y ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelé podali dne 29. 5. 1996 prostřednictvím právníka, který již dlouhá léta žije v USA a nezná české zákony a právní normy, žalobu, kterou směřovali proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město vedeném pod sp. zn. . Z obsahu žaloby bylo dle stěžovatele patrné, že ji nelze považovat za nic jiného, než za mimořádný opravný prostředek, a to návrh na obnovu řízení. Teprve poté, kdy se stěžovatelé obrátili v dané věci na českého advokáta, byla dne 4. 9. 1999 podaná žaloba upravena v souladu s českým právem, ale pouze po formální stránce. Obsah zůstal prakticky stejný, neboť bylo poukazováno na stejné pochybení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že žaloba, podaná Okresnímu soudu Plzeň-město dne 29. 5. 1996, je v souladu s českým právem návrhem na obnovu řízení a byla podána v zákonné tříleté lhůtě.

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. , podaný návrh zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců usnesením ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. , usnesení soudu prvního stupně potvrdil v upraveném znění, když bylo pouze doplněno, že se zamítá návrh na povolení obnovy řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. a dovolání se nepřipouští.

Stěžovatelé ve svém návrhu brojí, mimo jiné, proti poučení o opravných prostředcích, jež se jim dostalo od soudu druhého stupně. Dovolání by v dané věci mělo být s ohledem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přípustné. Stejně tak spatřují stěžovatelé dovolací důvod v ustanovení Z uvedeného důvodu pak stěžovatelé podali dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž v dané věci rozhodl dne 12. 6. 2006, sp. zn. . Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2006 byla ústavní stížnost rozšířena o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatelé jsou přesvědčení, že otázkou, která má po právní stránce zásadní význam, je otázka, zda žaloba podaná stěžovateli a doručená Okresnímu soudu Plzeň-město dne 29. 5. 1996 je návrhem na obnovu řízení a podání ze dne 4. 5. 1999 pouze upřesněním návrhu. Soud prvního stupně se pouze okrajově zabýval tím, zda žaloba na obnovu řízení, pokud byla dána v zákonné lhůtě, obsahuje takové důvody, pro které by mohla být obnova řízení povolena. Stejně okrajově se těmito otázkami zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích. Závěrem pak stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1996,

sp. zn.

, a nález ze dne 29. 11. 2005,

.

III.

Dle vyjádření Okresního soudu Plzeň-sever nedošlo v daném případě k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť soud nalézací i odvolací se zabývaly skutečností, zda a kdy bylo podání žalobců návrhem na obnovu řízení.

Přípisem ze dne 22. 9. 2005 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval dle , ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo poučení o dovolání dle jeho názoru správné.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Předně musí Ústavní soud konstatovat, že není další soudní instancí a jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle y ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátéy (srov.

,

- Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak obecné soudy posoudily jejich žalobní návrh ze dne 29. 5. 1996, jenž měl být i na základě upřesnění návrhu ze dne 4. 5. 1999 vnímán jako návrh na obnovu řízení. K tomu je nutno uvést, že veškeré právní úkony, prováděné v soudním řízení, musí být zcela srozumitelné a určité, což se musí projevit také v jednoznačně formulovaném žalobním petitu. Povědomí právního zástupce stěžovatelů o právním řádu ČR je při hodnocení došlého návrhu zcela podružné a odkaz na něj nemůže odstranit rozpor mezi vůlí a jejím projevem (ignorantia iuris neminem excusat). Viděno pohledem jednoduchého práva, podstatné je, čeho se stěžovatelé ve svém původním návrhu skutečně domáhali a ne to, čeho se domáhat chtěli. Z hlediska premis spravedlivého procesu je pak významná především ta skutečnost, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých úvah vyšly, čím se řídily a k jakým závěrům dospěly. Jak plyne již z výše uvedeného, Ústavní soud není superrevizní instancí, jež by přehodnocovala veškeré závěry obecných soudů.

Využití obnovy řízení, co by mimořádného opravného prostředku, je vázáno na několik procesních podmínek, přičemž jednou z nich je též zákonem stanovená lhůta. V tomto světle se jeví "upřesnění původního návrhu" jako účelové podání, jímž se stěžovatelé snažili zhojit zmeškání lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku opomíjejíce přitom maximu, dle níž práva náležejí bdělým, resp. zákony jsou psány pro bdělé (vigilantibus iura scripta sunt).

Co se týče výše citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že tyto dopadají na jinou skutkovou situaci. V případě, že obecný soud shledá důvody, které neumožňují projednání napadeného návrhu, bylo by zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení, aby se vypořádával se všemi argumenty navrhovatelů. Za podstatnou je třeba považovat především tu skutečnost, že obecné soudy řádně odůvodnily, z jakého důvodu považují návrh na obnovu řízení ze dne 4. 5. 1999 za návrh zcela nový a nikoli pouze za upřesnění návrhu ze dne 29. 5. 1996.

Napadají-li stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. , a poukazují-li na jeho "lakonické" odůvodnění, je třeba uvést, že stěžovatel byl již Krajským soudem v Českých Budějovicích řádně poučen o tom, že dovolání v dané věci není přípustné. Tomu pak odpovídá i rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který v krátkosti shrnul právní úpravu, jež je podstatná pro posouzení předmětného případu. Z odůvodnění lze seznat, jakou právní úpravou se Nejvyšší soud ČR řídil a k jakým závěrům na základě uvedené právní úpravy dospěl. Z ústavněprávního hlediska tak není Nejvyššímu soudu ČR čeho vytknout.

Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítnout dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu