Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 391/05

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 17. května 2007

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Flamy investment, spol. s r. o., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. -103 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. -68, vydaným ve věci stanovení výše nájemného placeného vedlejší účastnicí J. K., spojené s návrhem na zrušení části ustanovení .

I. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. -68 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. -103 došlo k porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v d. II. Rozsudky Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. -68 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. -103 se proto zrušují. III. Návrh na zrušení ustanovení ve slovech "v době uzavření smlouvy" se odmítá.

Odůvodnění

I.

Vylíčení skutkového a právního stavu

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s , , a 4, , a d (dále jen ""). Současně podala návrh na zrušení ustanovení , a to v části "v době uzavření smlouvy".

Stěžovatelka podala dne 4. srpna 2003 u Okresního soudu v Pardubicích (dále též jen "okresní soud") proti žalované J. K. (dále jen "žalovaná") žalobu na určení neplatnosti dohody o předání a převzetí bytu v článku II této dohody, týkající se úhrady za užívání bytu a určení výše nájemného placeného žalovanou. Okresní soud její žalobu zamítl a k odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud").

Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalované vzniklo v roce 1976 právo užívání bytu, přičemž úhrada za užívání bytu byla stanovena mimosmluvně, na základě , o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. S účinností od roku 1992 se právo osobního užívání bytu změnilo ex lege na nájem, aniž by byla uzavřena nájemní smlouva. Předpisy o výši úhrady za užívání bytu byly následně zrušeny, aniž zákonodárce vzniklou mezeru vyplnil přijetím ústavně konformního zákona o nájemném. Tím tedy trvá situace, kdy nájemní vztah vznikl a trvá, aniž současně bylo jakkoliv sjednáno nájemné. Není-li nájemné sjednáno, je nájemce povinen podle (lex generalis) platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byť označená jako protiústavní, obsahovala též inflační doložku, přičemž částka ve výši 1 833 Kč, naposledy oznámená v roce 2002 stěžovatelkou žalované, odpovídá v dnešních cenách výši obvyklé úhrady, stanovené ke dni vzniku práva osobního užívání bytu (v roce 1976), v částce 160 Kč. Odvolací soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil a uzavřel, že za současného právního stavu, při absenci zvláštního právního předpisu, předvídaného v ustanovení , není možné nájemné jednostranně zvýšit.

II.

Hlavní argumenty ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

Stěžovatelka argumentuje tím, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s relevantní judikaturou Ústavního soudu. Jen alibisticky vysvětlují, proč nevyhověly žalobě. Podle znaleckého posudku, který si stěžovatelka nechala vyhotovit, nájemné hrazené žalovanou nepostačuje ani ke krytí nákladů na údržbu a opravy domu, natož aby mohlo vést k získání oprávněného majetkového prospěchu z vlastnictví takové nemovitosti. Stěžovatelka současně podala návrh na zrušení části ustanovení , a to ve slovech "v době uzavření smlouvy". Tento návrh odůvodnila tím, že jen tímto způsobem je možno odstranit pochybnosti ohledně toho, zda obvyklé nájemné je třeba platit také v případě nájemních vztahů vzniklých jinak než smlouvou. Zároveň se tak odstraní i možná disproporce, zapříčiněná odlišností nájemních vztahů vzniklých podle , které se nevyznačují v nájmu obvyklou dočasností, ale mají prvky vztahu dlouhodobě přetrvávajícího až trvalého.

K výzvě Ústavního soudu podle , 4 , o Ústavním soudu, ze znění pozdějších předpisů, (dále jen "") se k ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, ostatně ani z ústavní judikatury nevyplývá, že by o otázkách, které naznačuje stěžovatelka, měly rozhodovat obecné soudy.

Obdobně Okresní soud v Pardubicích navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

Upuštění od ústního jednání

Podle ustanovení může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Stěžovatelka podáním ze dne 9. 6. 2006 souhlasila s upuštěním od ústního jednání, stejně jako obecné soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

IV.

Odmítnutí návrhu na zrušení části ustanovení

Stěžovatelka využila možnosti dané jí ustanovením a spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení části ustanovení ve slovech "v době uzavření smlouvy". Celé ustanovení zní: "Nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání.".

Návrh na zrušení části ustanovení je zjevně neopodstatněný. K jeho aplikaci přistoupil okresní soud poté, co dovodil, že za situace, kdy smlouva uzavřena nebyla, lze analogicky (tj. podle ) dovodit, že žalovaná je povinna platit nájemné ke dni vzniku jejího práva předmětný byt užívat. Doplnil, že by bylo ale mylné dovodit z výše úhrady za užívání bytu platné v roce 1976 závěr o výši současného nájemného. Naposledy stanovené nájemné v roce 2002 ve výši 1 833 Kč odpovídá v dnešních cenách částce obvyklé úhrady stanovené ke dni vzniku práva osobního užívání bytu (v r. 1976) v částce 160 Kč. Žalobu zamítl proto, že není v pravomoci soudu určovat volnou úvahou, v individuálních případech, obsah nájemních vztahů (výši nájemného) odchylně od citovaných zákonných ustanovení.

Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud aplikoval ustanovení jen analogicky. Jedná se o ustanovení, které je součástí hlavy sedmé části osmé , upravující závazkové právo. Zmíněná hlava sedmá obsahuje obecná ustanovení věnovaná nájemní smlouvě, takže je ustanovením obecné povahy upravujícím výši nájemného. Na jeho znění Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Podstata zamítnutí žaloby stěžovatelky se opírala o zcela jiné důvody, jak poukázáno níže. Návrh na zrušení části ustanovení ve slovech "v době uzavření smlouvy" je tedy zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto tento návrh odmítl podle .

V.

Závěry Ústavního soudu

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).

Plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 28. 2. 2006

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) konstatovalo, že situace, kdy po opakovaném zrušení právních předpisů, do nichž byla tzv. regulace nájemného včleněna, zákonodárce nijak nereagoval, je protiústavní. Důsledkem nečinnosti zákonodárce je faktické zmrazení regulovaného nájemného, čímž se dále prohlubuje porušování vlastnického práva vlastníků těch bytů, na něž se regulace vztahovala. Flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud, podle uvedeného nálezu, "trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy". Plénum Ústavního soudu proto formulovalo povinnost obecných soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům (y), tak i základním právům (y), že musí za daného stavu "rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným".

V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu ze dne 21. 3. 2006

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64), podle které nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.),

(uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.),

(uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)], pokud tento výklad směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem těchto předchozích nálezů bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou obecných soudů. Za situace, kdy je zákonodárce nečinný, jsou to obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (y) a základních práv (y) jednotlivce. Je tedy na obecných soudech, aby naplnily podmínku y, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení y (obdobně již nález ze dne 8. 2. 2006

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34). Zmíněná povinnost obecných soudů trvá přirozeně jen do doby nabytí účinnosti zvláštního zákona, který bude upravovat zvyšování nájemného.

Je tedy nepochybné, že v přezkoumávané věci obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky. Porušily tak y (shodně shora citovaný nález

sp. zn.

).

Podle shora citovaných nálezů Ústavního soudu je nyní na Nejvyšším soudu, aby v rovině podústavního práva svou judikaturou položil základ pro judikaturu obecných soudů, která bude ústavně konformní a bude v souladu s nálezy shora citovanými. K této judikatuře přihlédnou obecné soudy i ve věci stěžovatelky.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky podle ustanovení a označená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení téhož zákona.