Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 491/07

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. J. P., proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 21. 12. 2006, č.j. 4642/SZ/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11679/06, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2007, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v , , , a d (dále jen "") ve spojení s y ČR.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006 Magistrát města Most zamítl žádost stěžovatele o přiznání a výplatu měsíčně se opakujících dávek sociální péče. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský úřad Ústeckého kraje svým rozhodnutím ze dne 21. 12. 2006 dle , , v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, po podrobné rekapitulaci svého případu (žádost o udělení azylu v roce 1996, uzavření manželství se státní občankou ČR v roce 1998, žádost o udělení trvalého pobytu v roce 2000) a citaci příslušných zákonných ustanovení, v podstatě polemizuje s výkladem ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, včetně poznámky pod čarou č. 71 odkazující na , o pobytu cizinců na území ČR, učiněný správními orgány. Podle názoru stěžovatele tím došlo k porušení jeho základních práv, neboť oba správní orgány odepírají stěžovatelovi přístup k jeho základním právům zaručeným a y - prováděnými , ve spojení se , o sociální potřebnosti a , o životním minimu - jen pro obsah poznámky pod čarou č. 71 v , druhá věta, , tedy jenom z důvodu přihlášení stěžovatele k pobytu na území České republiky podle , namísto Oba správní orgány příslušná ustanovení vyložily tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze, pokud je k přechodnému pobytu na území ČR hlášen podle , čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeny podle jiného právního předpisu. Takový výklad je dle stěžovatele restriktivní, překračuje ony shora zmíněné meze, při jejichž uplatňování má být vždy šetřena podstata a smysl základních práv a svobod, ve svých důsledcích vede k nepřípustné diskriminaci stěžovatele (a tím i celé jeho rodiny), která nemá rozumnou oporu v zákoně a její opodstatněnost nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatel zároveň namítl i porušení y, neboť rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu nesplňuje zákonem požadované náležitosti, když se v něm dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a pouze převzal odůvodnění rozhodnutí magistrátu. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K stěžovatelem namítanému porušení, ke kterému mělo dojít odmítnutím správních orgánů stěžovateli takovou pomoc poskytnout, Ústavní soud uvádí následující. Dle y má každý právo na pomoc v hmotné nouzi. Podle odstavce třetího citovaného článku podrobnosti stanoví zákon. K uvedenému je nutné připomenout, že y je zařazen ve výčtu ustanovení, jichž je podle y možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Stěžovatel však neformuluje porušení zákonů, které provádějí ustanovení , a omezuje se na tvrzení, že zákonem stanovené podmínky na přiznání dávek splňuje a nárok na pomoc v hmotné nouzi má.

Práva na sociální pomoc se ve smyslu citovaného článku lze domáhat v mezích limitovaných zákony a příslušný nárok vznikne za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek, v tomto případě ust. § 103 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. Dle věty druhé, odst. 1 tohoto zákona, "občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci72) mají nárok na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu71) po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství73)", přičemž oním zvláštním právním předpisem je dle poznámky pod čarou č. 71 , o pobytu cizinců na území ČR. Pokud tedy v situaci, kdy stěžovatel není hlášen na území ČR k pobytu dle tohoto zvláštního právního předpisu, příslušné správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek dle ust. zákona o sociálním zabezpečení, neshledal Ústavní soud v jejich postupu zásah do základních práv stěžovatele.

Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení y, dle kterého je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, neboť žádné takové porušení v postupu správních orgánů v případě stěžovatele neshledává. Právě naopak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, správní orgány jej při rozhodování o poskytování dávek sociální péče manželce stěžovatele a jejich společným dětem z důvodů přiznání větší výše těchto dávek, nezahrnuly mezi osoby společně posuzované, třebaže dle , o životním minimu, v tehdy platném znění, společně posuzovanou osobou byl. Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správní orgány svým postupem nepřípustně diskriminovaly stěžovatele a jeho rodinu.

Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, týkající se nesprávného a restriktivního výkladu příslušného ustanovení ( zákona o sociálním zabezpečení) správními orgány, kdy jej měly s odkazem na poznámku pod čarou č. 71 zúžit pouze na Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 2000,

sp. zn.

, zde není případný, neboť citovaný nález je založen na odlišných skutkových a právních podmínkách. V tomto případě poznámka pod čarou č. 71 plní poslání zlepšit přehlednost a orientaci v právním předpisu a sama nestanovuje žádná závazná pravidla chování, nýbrž odkazuje na zvláštní právní předpis, který taková pravidla obsahuje.

Ani s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje dostatečné náležitosti rozhodnutí a v odůvodnění se nikterak nevypořádal s jeho argumenty, čímž je vyloučena jeho ústavně zaručená ochrana u správního orgánu ve smyslu y, se Ústavní soud neztotožňuje. V postupu krajského úřadu nelze v žádném případě spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007

Ivana Janů

předsedkyně senátu