Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 33/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V., všech zastoupených JUDr. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. . Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byli uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 trestního zákona o odsouzeni k trestům odnětí svobody; pokud jde o stěžovatele H. v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na dobu tří let a k peněžitému trestu ve výši 70.000,- Kč, u stěžovatele P. v trvání 11 měsíců s podmíněným odkladem na dobu třiceti měsíců a k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč, u stěžovatele T. v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyř let a k peněžitému trestu ve výši 90.000,- Kč a u stěžovatele V. v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyř let a k peněžitému trestu ve výši 150.000,- Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). To platí i pro podmínky založené ustanovením , které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje ( ).

Ústavní stížnost dle písm. d) y ČR tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.

Z ustanovení plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho vyplývá, že přípustné dovolání je z hlediska dikce zákona posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání, dovolání není přípustné obecně, nýbrž pouze tehdy, pokud to stanoví zákon.

Podle ustanovení , ve znění po jeho novele provedené , ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí (pouze) pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V dané věci se přitom jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení .

Nicméně, vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení , je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda nelze v rámci dovolání - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se však riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení , shledána přípustnou.

Jiná situace ovšem nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu § 265a trestního řádu přípustné, souběžně s ústavní stížností podá. V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se stěžovatel může v jeho rámci domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod ( y). Není proto možné, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval.

Není potom ani důvodu vyčkávat až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle , pokud mu samozřejmě nebude Nejvyšším soudem vyhověno (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Ústavní soud, vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky, mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že v dané věci podali souběžně s ústavní stížností dovolání, což potvrdil i Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém přípise ze dne 17. 4. 2007, k němuž přiložil i kopii 1. strany dovolání odsouzených H. a dalších. O podaném dovolání v době řízení u Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto. V dané věci lze dovozovat, že dovolání je podle ustanovení § 265a trestního řádu přípustné; v tomto směru byli stěžovatelé ostatně poučeni i Městským soudem v Praze, který závěrem svého usnesení výslovně uvádí, že toto rozhodnutí lze napadnout dovoláním.

Je namístě dodat - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - že odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěli, budou moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným [ ve spojení s ], neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení . To však nezjistil.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2007

Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj