Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
54971.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 821/06
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006 , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 To 353/2006 , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 111/2005 . Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 trestního zákona o odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let a k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). To platí i pro podmínky založené ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.
Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho vyplývá, že přípustné dovolání je z hlediska dikce zákona posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání, dovolání obecně přípustné není, nýbrž je přípustné pouze tehdy, pokud to stanoví zákon.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. , ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ); to neplatí (pouze) pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V dané věci se přitom jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
Nicméně, vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda nelze v rámci dovolání - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se však riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , shledána přípustnou.
Jiná situace ovšem nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu § 265a trestního řádu přípustné, podá souběžně s ústavní stížností. V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se stěžovatel může v jeho rámci domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod (čl. 4 Ústav y). Není proto možné, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval.
Není potom ani důvodu vyčkávat až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu , pokud mu samozřejmě nebude Nejvyšším soudem vyhověno (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 313/06
). Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ústavní soud, vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky, mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání, což potvrdil i Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém přípise ze dne 17. 4. 2007. O podaném dovolání v době řízení před Ústavním soudem nebylo dosud rozhodnuto. V dané věci lze dovozovat, že dovolání je podle ustanovení § 265a trestního řádu přípustné; v tomto směru byl ostatně stěžovatel poučen i Městským soudem v Praze, který závěrem svého usnesení výslovně uvádí, že toto rozhodnutí lze napadnout dovoláním.
Je namístě dodat - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - že odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ], neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky , které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu . To však nezjistil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj