Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 528/07

Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BELGO s. r. o., se sídlem v Praze 4, Břidličná 12/1054, zastoupené Mgr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2006, čj. -45, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. -31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2006, čj. -24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. února 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byla těmito rozhodnutími porušena její práva zakotvená v y a d.

Stěžovatelka prvostupňovému i odvolacímu soudu vytkla nesprávnou interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení týkajících se rozsudku pro zmeškání, jakož i přílišný formalismus a nezohlednění všech skutečností daného případu. V ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje ve smyslu nenaplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Proti usnesení dovolacího soudu stěžovatelka konkrétně ničeho nenamítla. Na toto rozhodnutí lze (pouze) vztáhnout stěžovatelčiny námitky vůči obecným soudům o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení o rozsudku pro zmeškání.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatelka byla navíc již v odvolacím rozhodnutí řádně poučena o tom, že dovolání není v daném případě přípustné. Konečně pak také nutno uvést, že stěžovatelka proti rozhodnutí (postupu) dovolacího soudu nic konkrétního nenamítá, neboť její argumenty se týkají aplikace zákonných ustanovení o rozsudku pro zmeškání, které však nebyly předmětem posuzování dovolacího soudu.

Stěžovatelka dále brojila proti usnesení odvolacího soudu (a usnesení soudu prvostupňového). Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.

Stěžovatelka podala dovolání, které nebylo přípustné, o čemž byla v usnesení odvolacího soudu řádně poučena. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat stěžovatelčinými námitkami věcně, neboť v souladu s platnou právní úpravou dovolání odmítl pro nepřípustnost. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo zcela předvídatelné (dovolání nebylo v dané věci zákonem poskytnutým procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv) a nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovatelce běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu, ale již od doručení usnesení odvolacího soudu (dle sdělení stěžovatelky jí bylo toto rozhodnutí doručeno dne 1. 3. 2006). Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu (i soudu prvostupňového) tedy byla podána opožděně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, čj. -45, odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. -31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2006, čj. -24, ji odmítl dle jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu