Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 579/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. I. O. a Z. O., zastoupených JUDr. A. V., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č.j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odlůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v a d.

Stěžovatelé brojí proti uložení povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům v rozsudku specifikovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Toto obohacení na straně stěžovatelů vzniklo v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků bez právního důvodu. Stěžovatelé opírají svou ústavní stížnost o tvrzení, že odvolací soud nesprávě posoudil otázku vydržení předmětných pozemků a zatížil je tak povinností platit za užívání jejich vlastního majetku.

Stěžovatelé uzavřeli v roce 1977 dohodu o osobním užívání předmětných pozemků, kterou však odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou posoudil jako absolutně neplatnou z toho důvodu, že tyto pozemky nebyly ve vlastnictví státu ale vedlejších účastníků. Stěžovatelé tento závěr o neplatnosti dohody nezpochybňují, mají však za to, že k 1. 1. 1992 vydrželi vlastnické právo k dotčeným pozemkům, neboť byli po celou dobu v dobré víře, že pozemky užívají na základě platně uzavřené dohody o osobním užívání, a doba před tímto datem se jim započetla na dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva. Krajský soud v otázce vydržení uvedl, že k naplnění podmínek vydržení je třeba, aby byl držitel v dobré víře, že mu věc patří. Stěžovatelé byli naproti tomu v domnění, že dotčené pozemky patří státu. Dále uvedl, že teprve od 1. 1. 1992 mohla nastoupit v důsledku změny právní úpravy dobrá víra stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a mohla tedy začít běžet lhůta nutná k vydržení.

Dále stěžovatelé „na dokreslení situace“ uvádějí, že v postupu soudů spatřují i porušení práva na spravedlivý proces, který má proběhnout bez zbytečných průtahů. Sami stěžovatelé však dodávají, že na průtahy v řízení nepoukazovali, a rovněž petit jejich ústavní stížnosti je formulován pouze ve smyslu zrušení napadeného rozhodnutí, nikoli vyslovení průtahů v řízení.

K jediné námitce stěžovatelů, na které zakládají tvrzení o porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud může uvést pouze tolik, že Krajský soud v Ostravě otázku vydržení posoudil zcela v souladu se zákonem a k zásahu do základních práv stěžovatelů tedy nedošlo. Stěžovatelé argumentují tím, že dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992 lze v jejich případě započíst na dobu potřebnou k vydržení. Ust. , kterým se mění, doplňuje a upravuje , však říká, že „jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona“. V případě stěžovatelů není tedy splněn ani základní předpoklad, aby se jednalo o pozemek, u kterého bylo možné na základě dosavadních předpisů nabýt právo na uzavření dohody o osobním užívání. Tato možnost byla podmíněna skutečností, že pozemek byl v socialistickém společenském vlastnictví. Dotčené pozemky byly vždy ve vlastnictví vedlejších účastníků, což byl i důvod neplatnosti původní dohody o zřízení osobního užívání, jejíž neplatnost stěžovatelé nezpochybňují. O vydržení vlastnického práva k dotčeným pozemkům tedy nemůže být řeči.

S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu nemůže být argumentace průtahy v řízení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, pokud průtahy nevyvolaly ve svém důsledku další porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které by vedlo k protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Tak tomu v tomto případě není. Dále Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí ( věta třetí, věta třetí , v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ( citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení , kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle y) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.

S ohledem na všechny skutečnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu