Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 427/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Města Bochov, sídlem nám. Míru 1, Bochov, zast. JUDr. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.11.2006, sp.zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.9.2006, č.j. -78, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a V. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"). Uvedl, že usnesením krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení, jimiž bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů nepřiznává a jemu byla uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení a zaplatit soudní poplatek. V dalších partiích návrhu upozorňuje na pravidla pro rozhodování o nákladech řízení zakotvená v § 149 odst. 2 a v § 150 obč. soudního řádu a namítá, že případná povinnost nahradit náklady řízení státu, pokud jde o odměnu za zastupování a hotové výdaje advokáta, je vázána na rozhodnutí soudu o přiznání náhrady nákladů řízení účastníku, jehož ustanovený advokát zastupoval (a pokud soud prvního stupně v dané věci rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, pak není splněn předpoklad pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení nezvítězivšímu účastníkovi), že považuje za krajně nespravedlivé, aby jeho snaha vedená nečinností vedlejšího účastníka byla sankcionována povinností nahradit náklady řízení (což jsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by nemusel soud povinnost nahradit náklady řízení uložit). Stěžovatel též zpochybňuje skutečnost, že náklady státu na ustanoveného advokáta byly stanoveny podle vyhl. č. , ač odměna měla být stanovena podle vyhl. č. , s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.4.2006, sp.zn.

. Připomíná, že tyto skutečnosti již byly tvrzeny v odvolacím řízení, a má zato, že se odvolací soud nevypořádal s žádnou z uváděných námitek. Podle jeho názoru tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces, konkrétně jedna z jeho složek zakotvená v d (dále jen " "), podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Je si vědom, že Ústavní soud není součástí obecných soudů, tudíž mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů, ale náleží mu posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé; podle jeho názoru k takové situaci došlo právě v jeho případě.

Relevantní znění příslušného článku y upravující základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 y:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u okresního soudu žalobu, kterou se vůči vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudu v pozici žalované) domáhal vyklizení konkretizované budovy a pozemku v kat. úz. B. s odůvodněním, že žalovaná užívá tyto nemovitosti bez právního důvodu a neposkytuje mu jakékoliv protiplnění odpovídající hodnotě užívání. Žalovaná s návrhem nesouhlasila, bránila se tím, že nemovitosti užívá po právu, neboť k nim vlastnické právo vydržela, a podala vzájemný návrh na určení jejího vlastnictví, se kterým nesouhlasil stěžovatel, protože tvrdil, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobě na vyklizení nelze vyhovět, neboť žalobce, jakožto nevlastník předmětných nemovitostí, takové právo nemá, proto jeho žalobu zamítl. Vzájemnému návrhu žalované soud vyhověl a určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí; přitom zjistil, že již v roce 1995 stěžovatel uznával oprávněnou držbu žalované. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 obč. soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nenáleží a úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Dále využil § 149 odst. 2 obč. soudního řádu, a protože to byla žalovaná, která byla úspěšná jak v žalobě o vyklizení, tak v žalobě o určení vlastnického práva a v obou případech byla zastoupena advokátem ustanoveným jí soudním rozhodnutím, uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta včetně odměny za zastupování (odměnu advokáta určil podle vyhl. č. ) a uložil mu povinnost zaplatit České republice částku odpovídající soudnímu poplatku. Nákladové výroky napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že pokud soud I. stupně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, pak není splněn předpoklad pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení, není opora pro aplikaci obč. soudního řádu, dále se domníval, že jsou dány důvody pro použití obč. soudního řádu a zpochybňoval výpočet nákladů ustanoveného advokáta podle vyhl. č. Po přezkoumání napadené části rozsudku a předcházejícího řízení dospěl krajský soud k závěru, že odvolání není důvodné. V potvrzujícím usnesení zdůraznil, že žalovaná byla v obou řízeních úspěšná, a pokud soud I. stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, tak proto, že úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu ke státu aplikoval soud I. stupně ustanovení obč. soudního řádu a uvedl, že žalovaná byla úspěšná, přičemž byla zastoupena ustanoveným advokátem; proto stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta včetně odměny za zastupování. Z tohoto důvodu hodnotil jako nedůvodnou odvolací námitku stěžovatele, že žalované nebyla přisouzena náhrada nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil též s námitkou žalobce o tom, že byl dán prostor pro aplikaci obč. soudního řádu, protože stěžovatel zpochybňoval splnění zákonných předpokladů vydržení. Aplikaci vyhl. č. odvolací soud odůvodnil odkazem na již ustálené závěry soudní praxe.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces K tomu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu (též okresního soudu) nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo uplatnit svůj tvrzený nárok na vyklizení nemovitostí a bránit se proti vzájemné určovací žalobě. Ze zjištěných skutečností jednoznačně plyne, že stěžovatel nebyl v těchto sporech (v jediném řízení) úspěšný, tudíž ho stíhá i povinnost hradit náklady řízení protistraně, příp. tomu, kdo je vynaložil. Z těchto skutečností je však též zřejmé, že stěžovatel mohl volit takové právní instrumenty, které by nevedly ke vzniku náhradové povinnosti (podání určovací žaloby, že vlastníkem je vedlejší účastnice, logicky s doložením právního zájmu, či v průběhu sporu uzavření smíru vycházejícího z předešlého stanoviska stěžovatele z r. 1995). Pokud takové postupy nezvolil, musí nést i nepříznivé majetkové následky svého chování. Ohledně použití vyhl. č. Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost výpočtu výše náhrady a připomíná, že stěžovatelem zmíněný nález ve věci sp.zn.

se týkal jiné situace, v níž stěžovatelka namítala zásah do jejího základního práva na legitimního očekávání nabytí majetku.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon o Ústavní soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze ji bez dalšího odmítnout. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu