Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 575/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002 ve věci sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003 ve věci sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2005 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem napadá shora uvedená rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d. Obecné soudy měly navíc vydáním rubrikovaných rozhodnutí porušit y ČR, neboť při svém rozhodování nepostupovaly v intencích uvedeného ustanovení.

U Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií společnosti Elektromontážní závody Praha, a.s., který učinil VAT ECH ELIN EBG GmbH & Co. podle § 183b obchodního zákoníku. Stěžovatel pokládal stanovenou pětiletou lhůtu splatnosti kupní ceny dle § 183a odst. 4 písm. g) obchodního zákoníku za nepřiměřeně dlouhou a napadený veřejný návrh za neplatný, neboť jedna z jeho podstatných náležitostí odporovala dle jeho názoru dobrým mravům. Městský soud žalobu stěžovatele rozsudkem zamítl s odůvodněním, že v dané věci neshledal naléhavý právní zájem podle . Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel odvoláním k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele poté odmítl i Nejvyšší soud ČR.

Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že mohl v dané věci postupovat prostřednictvím žaloby na plnění, a z toho důvodu je třeba považovat podanou určovací žalobu za nepřípustnou. Podle názoru stěžovatele neexistuje pro takový závěr žádná relevantní zákonná opora, což ostatně v napadeném usnesení podotýká i Nejvyšší soud, jenž v případě splnění zákonných kritérií připouští přípustnost určovací žaloby i v situaci, kdy by bylo možno žalovat přímo na plnění.

Nejvyššímu soudu navíc stěžovatel vytýká, že odmítl projednat dovolání přípustné ve smyslu , přestože otázku neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií posuzuje Vrchní soud v Olomouci jinak než Vrchní soud v Praze, na což stěžovatel výslovně upozorňoval již v rámci odvolacího řízení.

Po posouzení projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci napravovat svým rozhodnutím každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodnutí u obecných soudů došlo (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. VI. ÚS 23/93

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41). K odstranění možných omylů slouží soustava opravných prostředků upravených a v tomto směru tedy nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 10, str. 77). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, a nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163).

V projednávané věci brojí stěžovatel v prvé řadě proti skutečnosti, že obecné soudy odmítly vyhovět jeho určovací žalobě, protože dle jejich mínění měl stěžovatel namísto určovací žaloby podat přímo žalobu na plnění. Stěžovatel však s poukazem na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu i vzhledem k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci tvrdí, že obecné soudy jeho určovací žalobě vyhovět měly. Připomíná, že Nejvyšší soud připustil možnost meritorního projednání určovací žaloby i v situaci, kdy žalobce může podat žalobu na plnění. Stěžovatel však přehlédl, že z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, stejně jako z řady komentářů k , jasně vyplývá, že nezbytnou podmínkou projednatelnosti určovací žaloby, podané za podmínek umožňujících podání žaloby na plnění, je skutečnost, že se případným určením existence práva či právního vztahu vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Podle názoru obecných soudů tato podmínka naplněna nebyla, což soudy všech instancí dostatečně odůvodnily, a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby s tímto závěrem jakkoli polemizoval. Ústavní soud pouze na okraj připomíná, že naléhavý právní zájem není zpravidla dán tam, kde vyřešení otázky existence práva či právního vztahu představuje toliko předběžnou otázku sporu, neboť určovací žalobu je třeba vnímat jako preventivní a v podstatě pouze subsidiárně aplikovatelný prostředek, k němuž by se měli žalobci uchylovat pouze v případě, že možnost podání žaloby na plnění je v dané věci vyloučena (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: . Komentář - I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, s. 357, 364 a nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 ve věci

sp. zn.

).

Ústavní soud může stěžovateli přisvědčit pouze v tom smyslu, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení nedostatečně reflektoval fakt odlišné rozhodovací praxe vrchních soudů v otázce přípustnosti žaloby na určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií podle § 183b obchodního zákoníku. Současně je však nutno připomenout, že uvedené pochybení není možno klást za vinu Nejvyššímu soudu, neboť stěžovatel se ve svém podání vůbec nezabýval otázkou přípustnosti dovolání, přestože dovolání bylo přípustné pouze podle , proto měl stěžovatel v prvé řadě povinnost Nejvyššímu soudu předestřít, v čem spatřuje ve své věci otázku zásadního právního významu. Jestliže tak stěžovatel neučinil a soustředil se pouze na prezentaci argumentů týkajících se samotného merita věci, nemůže v duchu zásady vigilantibus iura zpětně v ústavní stížnosti úspěšně tvrdit, že dovolání bylo přípustné (například právě z důvodu odlišné rozhodovací praxe vrchních soudů).

Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu