Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 331/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2005, čj. - 106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen ""), vydaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily ustanovení a d (dále jen ""). Byla porušena i ustanovení a y ČR. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého sice nedošlo k platnému uzavření nájemních smluv v písemné ani ústní formě, ale smlouva byla uzavřena konkludentně. I kdyby, podle stěžovatele, byla příslušná nájemní smlouva uzavírána konkludentně, musela by splňovat určité zákonné požadavky, zejména být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná. Soudy ani nezjišťovaly, zda došlo k dohodě o výši nájemného. Pokud okresní soud hodnotil právní stav jinak než stěžovatel, měl ho vyzvat k úpravě skutkových tvrzení a návrhu důkazů, rozhodně neměl bez dalšího jeho žalobu zcela zamítnout. Žalované společnosti mělo být alespoň uloženo zaplatit stěžovateli dlužné nájemné.

ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavně právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů a jejich procesní postup.

Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") ve svém vyjádření sdělil, že stěžovatel napadá především hodnocení důkazů a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle něj neexistuje důvod, pro který by vedení celého soudního řízení v této věci a postupy vedoucí k vydanému rozhodnutí měly být v rozporu s ustanovenímiy ay ČR, na něž stěžovatel poukazuje.

Uvedená vyjádření nepřinesla ve věci nic nového, proto je Ústavní soud ani nezasílal stěžovateli k replice, protože je nevzal za základ tohoto rozhodnutí.

II.

Ze spisu okresního soudu, sp. zn. , bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal, po uživateli svých pozemků, zaplacení částky 217 584,-- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, čj. - 62, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, čj. - 106, potvrdil rozsudek okresního soudu.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Stěžovatel, svým požadavkem na přehodnocení důkazů (nájemních smluv a účastnických výpovědí) a požadavkem na reinterpretaci ustanovení o právních úkonech, ale Ústavní soud do uvedené role staví. Ústavní soud nebyl do ústavního systému České republiky zařazen proto, aby v řízeních o individuálních ústavních stížnostech detailně přezkoumával tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva a vytvářel tak jakousi další super revizní instanci obecných soudů. Kontrolou rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci se blíže zabývá pouze v určitých specifických a zcela výjimečných situacích, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce - ať už z hlediska hodnocení důkazů (viz např. nález

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 69, str. 115]) nebo z hlediska interpretace podústavního práva (viz např. nález

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17]).

V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že právní závěry obecných soudů nejsou, ve smyslu výše uvedené judikatury, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani se nejedná o případ, kdy by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Procesní postup obecných soudů a jejich hodnocení důkazů byly ústavně konformní - k zásahu do ústavně zaručeného základního práva ve smyslu y nedošlo.

Stejně tak Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušného podústavního právního předpisu za svévolnou či excesivní, jakkoli je konstrukce okresního soudu (potvrzená soudem krajským) o uzavření nájemních smluv v konkludentní formě přinejmenším poněkud netradiční. Tím, že obecné soudy neakceptovaly právní názor stěžovatele o užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu, neomezily vlastnické právo stěžovatele a neporušily ust. y.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu