Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 863/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného Mgr. A. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle d, k němuž došlo dle jeho přesvědčení odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu, že dovolání je zjevně neopodstatněné, ačkoliv je zřejmé, že připustil námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku a ztotožnil se s názorem státního zastupitelství o chaotičnosti napadeného výroku soudu. Podle názoru stěžovatele byl dovolací důvod podle § 265b ods. 1 písm. g) trestního řádu naplněn a dovolací soud byl povinen se dovoláním zabývat a rozhodnout o něm. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání, dovolací soud odmítnutím dovolání učinil své rozhodnutí zmatečným, neopodstatněnost podaného dovolání neodůvodnil a neprokázal.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z předchozích rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným trestnými činy vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona a loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků ve věznici s ostrahou. Dalších skutků dle obžaloby byl stěžovatel zproštěn.

Odvolací soud zrušil částečně rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestnými činy vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu a loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců ve věznici s ostrahou.

V dovolání podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stěžovatel namítal, že skutek, který byl soudem kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a není možné hovořit ani o jednočinném souběhu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví v stádiu pokusu. V další námitce pak stěžovatel nesouhlasil s výměrou uloženého trestu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu a na základě věcného přezkumu postupu soudů I. a II. stupně posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) je odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se s argumentací stěžovatele neztotožňuje.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (y). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody ( zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,

sp. zn.

). Tak tomu však v daném případě není.

Podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolací soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné a podle odst. 2 téhož ustanovení v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud postupoval v souladu se shora citovaným ustanovením trestního řádu a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti mylně dovozuje, že ačkoli dovolací soud připustil jeho námitku, dovoláním se nezabýval a řádně o něm nerozhodl. Je však nutno rozlišovat případy, kdy dovolací soud odmítne dovolání podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, od odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. V prvém případě se jedná o formální důvod, kdy dovolací soud, je-li tento důvod naplněn, musí dovolání odmítnout. V druhém případě však dovolací soud podané dovolání podrobuje věcnému přezkumu, a pokud dospěje k závěru, že již z jeho obsahu a z obsahu příslušného spisu je zjevné, že se jedná o neopodstatněné dovolání, může je odmítnout, aniž by prováděl další úkony k objasnění věci. Tak tomu bylo ve věci stěžovatele. Nejvyšší soud připustil, že námitky stěžovatele spadají pod uplatněný dovolací důvod, na základě těchto námitek podrobil napadené rozhodnutí věcnému přezkumu a shledal, že nejsou opodstatněné a dovolání odmítl. Postupoval tedy plně v souladu se zákonnými ustanoveními a žádným způsobem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu