Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 751/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citované rozhodnutí s tím, že jím, jakož i v řízení jemu předcházejícímu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle , a d.

Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) trestního zákona, spáchaným formou spolupachatelství a trestným činem držení platební karty podle § 249b trestního zákona spáchaným formou spolupachatelství a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců ve věznici s ostrahou. Trestného činu se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit tím, že v čekárně na vlakovém nádraží v Brně společně s další osobou využil spánku poškozeného a z otevřeného kufříku mu odcizil peněženku, osobní doklady a mobilní telefon, čímž mu způsobil škodu ve výši 4 536,80 Kč.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o trestu a způsobu jeho výkonu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců ve věznici s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že v jeho rozsudku chybí výrok, jímž by zamítl nebo odmítl podané odvolání ve vztahu k výroku o vině. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. , dovolání odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Uvedené usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a stěžovatele odsoudily pouze na základě dvou nepřímých důkazů. Podle jeho názoru svědecké výpovědi dvou svědků dokazují pouze to, že se stěžovatel ještě s jedním mladíkem nacházel v předmětné době v čekací hale nádraží, avšak z jejich výpovědí nevyplývá, že by viděli stěžovatele z kufříku poškozeného brát nějaké věci.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody ( zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,

sp. zn.

).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.

Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Oba obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel a další dosud neztotožněná osoba se nejen nacházeli v době činu v čekárně pro cestující, ale že si přisedli přímo vedle poškozeného, který následně usnul. Oba mladíky viděl poškozený a další svědkyně, zaměstnankyně Českých drah, která měla službu. Poté poškozený zjistil, že se mu z pootevřeného kufříku ztratily věci. Vzhledem k tomu, že oba svědkové vyloučili, že by vedle poškozeného seděly v té době nějaké další osoby a poškozený ztrátu věcí zjistil ihned poté, co oba mladíci odešli, dospěly soudy k závěru, že odcizení předmětných věcí může mít na svědomí pouze dvojice mladíků, z nichž jeden byl na požádání poškozeného zkontrolován policejní hlídkou před nádražím a byl ztotožněn jako stěžovatel.

Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu