Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 799/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. M. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností R. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení , , d (dále jen "") a , 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. , uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dovolání ani ústavní stížnost stěžovatel nepodal.

Proti shora označenému rozsudku vrchního soudu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, kterou Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. , zamítl, podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), jako nedůvodnou.

Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

, toto usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil pro porušení práva stěžovatele na obhajobu. Nejvyšší soud ČR rozhodoval totiž za situace, kdy neměl povědomí o tom, zda je stěžovatel skutečně zvoleným obhájcem zastoupen. Neměl tedy najisto postaveno, zda nebude povinen stěžovateli obhájce ustanovit, a fakticky tak neposkytl stěžovateli dostatečný čas k přípravě obhajoby prostřednictvím obhájce a vyloučil obhajobu z možnosti předložit k ministrem podané stížnosti pro porušení zákona vlastní argumenty.

Poté Nejvyšší soud ČR znovu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřovala a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl. Proto zmíněnou stížnost opětovně zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.

Stěžovatel nesouhlasil s Nejvyšším soudem ČR a opětovně namítl procesní nepoužitelnost výpovědi obviněné H. H. K tomu poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu ČR a judikaturu obecných soudů.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ústavní soud své rozhodnutí o citované vyjádření neopíral, neboť nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebylo toto vyjádření stěžovateli zasláno k podání případné repliky.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost sice směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, fakticky však představuje oponenturu skutkovým závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR uvedenou námitku hodnotil a dospěl k závěru, že není s to otřást skutkovými zjištěními a následně přijatými právními závěry obecných soudů. Stěžovatel tak pokračuje ve skutkové polemice s obecnými soudy argumentací, kterou již dříve (na všech instančních stupních) uplatnil.

Tutéž argumentaci stěžovatel uplatnil již v ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto výše zmíněným nálezem ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn.

. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona není oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení , které stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost může stěžovatel podat poté, co neuspěl se svými námitkami před prvoinstančním a odvolacím, případně též dovolacím soudem. K tomu je mu , jímž je Ústavní soud vázán podle y ČR, poskytnuta uvedená lhůta. Pokud stěžovatel svého práva nevyužil a ústavní stížnost nepodal (což stěžovatel vskutku neučinil), nelze takové nevyužití práva reparovat v rámci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a až v tomto řízení dodatečně poukazovat na chyby, jimiž mělo být zatíženo rozhodování obecných soudů v minulosti. V projednávané věci se proto Ústavní soud otázkou nepoužitelnosti výslechu H. H. ze dne 9. 9. 1997, jež byla předmětem přezkumu před Nejvyšším soudem ČR, z ohledu ústavněprávního nezabýval, a to též s ohledem na subsidiaritu hmotně-právního přezkumu k přezkumu procesně-právnímu (srov.

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 159, str. 375;

sp. zn.

, stejná sbírka, svazek č. 22, nález č. 63, str. 65).

Ústavní soud se tedy k námitce stěžovatele, týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi H. H, již vyjádřil. Jelikož neshledal žádný důvod (logický ani věcný) pro to, aby nyní rozhodl jinak, odmítl návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako zjevně neopodstatněný podle .

Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud ČR se námitkou stěžovatele, týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi H. H., zabýval a vypořádal, aniž by obhajoval tvrzení o neodkladnosti provedení tohoto úkonu. Nejvyšší soud ČR použil tento argument podpůrně ke skutečnosti, že H. H. byla sice poprvé vyslechnuta, před sdělením obvinění stěžovateli dne 9. 9. 1997, ale následujícího dne (10. 9. 1997), po sdělení obvinění stěžovateli, byla opětovně vyslechnuta soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem a účast stěžovatele na trestném činu potvrdila. Tuto skutečnost pak potvrdila i při dalším výslechu, konaném dne 16. 12. 1997 (srov. str. 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu