Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 219/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. J., právně zastoupeného JUDr. P. T., LL.M. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva , konkrétně právo na ochranu osobnosti dle a právo na spravedlivý proces dle d (dále jen ).

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice, Ministerstvu spravedlnosti, omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč z titulu ochrany osobnosti z důvodu, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech pro trestný čin pomluvy a podle jeho názoru se jednalo o vykonstruovaný proces, jímž došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě není splněn základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované podle ust. , tj. existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že obvinění z trestného činu, obžaloba a trestní příkaz jsou sice zásahem do osobnostních práv, nikoli však zásahem neoprávněným, neboť jde o zásahy zákonem za jím stanovených podmínek dovolené.

Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost opíral o ust. , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ve spojení s , neboť dle jeho názoru se o otázku zásadního právního významu nejedná. V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že odvolací soud věc posuzoval v souladu s četnou judikaturou vztahující se k otázce oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu. Uvedl, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. V předmětné věci nebylo prokázáno, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli došlo k eventuálnímu excesu, tj. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce tohoto řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl zcela účelově, protiprávně a bez jakýchkoliv přímých důkazů odsouzen. Podal trestní oznámení na konkrétní osoby podílející se na jeho odsouzení a pokud by tato trestní oznámení byla vyřízena v souladu s platnými předpisy, musel by být zjištěn skutečný stav věci, tedy že tyto osoby postupovaly protiprávně. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily danou věc a neprovedly stěžejní důkazy jím navržené, a proto považovaly trestní příkaz za přiměřený zásah do jeho osobnostních práv.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle y vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení . Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdy se s takovým hodnocením sám neztotožnil.

Základem předmětného sporu projednávaného před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda zásah do osobnostní sféry stěžovatele, spočívající v jeho obvinění a odsouzení pro trestný čin pomluvy formou trestního příkazu, měl povahu zásahu neoprávněného či naopak oprávněného. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení , které se stěžovatel žalobou dovolával, totiž přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem, nebo k němuž nebylo dáno svolení dotčené osoby jako projevu její autonomie. V případě stěžovatele se jednalo o standardní postup orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v pravomocné odsouzení stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl odsouzen trestním příkazem ze dne 22. 8. 2001, aniž by proti němu v souladu s poučením podal odpor. Odpor proti trestnímu příkazu je řádným opravným prostředkem, který zákon stěžovateli v té době poskytoval. Pokud tedy měl stěžovatel za to, že byl nespravedlivě odsouzen, měl se v prvé řadě bránit podáním odporu proti trestnímu příkazu jakožto řádného opravného prostředku a neučinil-li tak, nelze se přezkoumání uvedeného trestního příkazu domáhat až v řízení na ochranu osobnosti, které je řízením občanskoprávním.

Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu ( ), Ústavní soud již dříve judikoval, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavně právního hlediska neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.

Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neprokázání protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele a za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu