Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 170/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SG PRO s. r. o., se sídlem Praha 4, Sinkulova 354/83, zastoupené JUDr. A. P., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2006, čj. - 60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhla zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "") ze dne 22. 3. 2006, čj. - 33, jako opožděná.

Stěžovatelka tvrdí, že usnesení Nejvyššího správního soudu je nezákonné a nesouhlasí s tím, jak soud interpretoval ustanovení , a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle SŘS je možné podat kasační stížnost do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Podle stěžovatelky je tak lhůta 15ti denní, protože den doručení nemůže být dnem, který je součástí lhůty dvou týdnů po doručení. Stanoví-li pro konec lhůty den, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty, musela by v zákoně být lhůta pro podání kasační stížnosti upravena jako lhůta "od doručení", a nikoli "po doručení" rozhodnutí, jak to činí . V daném případě Nejvyšší správní soud interpretoval ustanovení nesprávně a zkrátil stěžovatelce lhůtu k podání kasační stížnosti. Tímto aktem porušil její právo na spravedlivý proces.

Podle stěžovatelky, z uvedeného navíc vyplývá nezákonnost formulace ustanovení , které je v rozporu s jinými imperativními ustanoveními tohoto zákona i s obecně přijímanými zásadami a zvyklostmi. Toto víceznačné ustanovení vystavuje účastníka řízení v omyl, vede ke zkrácení lhůty a vede jej do hluboké právní nejistoty. Stěžovatelka proto navrhla, podle , zrušení .

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že akceptace názoru stěžovatele by vedla k prodloužení lhůty o jeden den. Konstatoval, že zvolený výklad odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi. Pro porovnání uvedl rozdíl mezi patnáctidenní lhůtou k podání odvolání v rámci a dvoutýdenní lhůtou k podání kasační stížnosti podle .

V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka podotkla, že jádrem problému je obsah poučení městského soudu o možnosti podat kasační stížnost a znovu uvedla, jak měla být lhůta správně vypočtena.

II.

Ze shora označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudek městského soudu byl zástupci stěžovatelky doručen ve středu dne 17. 5. 2006. Kasační stížnost byla podána osobně u městského soudu ve čtvrtek dne 1. 6. 2006. Podle Nejvyššího správního soudu posledním dnem pro podání kasační stížnosti byla, v souladu s ustanovením a , středa dne 31. 5. 2006. Kasační stížnost, podanou dne 1. 6. 2006, označil tedy za opožděnou.

III.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka se snaží z dikce dovodit, že pokud zákonodárce použil kombinaci slov "po doručení" (a nikoli "od doručení"), zamýšlel tím stanovit den určující počátek lhůty jako druhý den po doručení a den, ve kterém se začíná počítat běh lhůty samotné, až den následující - tedy třetí den od samotného doručení. Ve stěžovatelčině logice pak jakékoli jednoznačné ustanovení (zde ), které nezapadá do jejího výkladu, je nutně "protizákonné". Stěžovatelčina interpretace je ale zjevně nesmyslná - 2 týdny skutečně nemají 15 dnů. Pokud Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky jako opožděnou, nezasáhl tím do jejích ústavně zaručených základních práv.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení , tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 351).

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu