Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 128/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele L. B., zastoupeného JUDr. O. H., proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 1. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Domnívá se, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, garantovaných a d a a y.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. , soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 1 Sm 220/99, k uspokojení pohledávky ve výši 556.000,- Kč s úroky z prodlení a pro náklady předcházejícího řízení.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. , usnesení soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. , dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění zejména konstatuje, že dovolání nebylo přípustné dle , neboť stěžovatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v , případně podle , mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle použít. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že povinný (stěžovatel) neprokázal, že se v době doručování exekučního titulu na doručovací adrese nezdržoval. Aby soud mohl dovolatelovo tvrzení ověřit, musel by učinit potřebná skutková zjištění. Takového přezkumu se však nelze v rámci dovolání přípustného podle domáhat.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Znovu opakuje svá tvrzení, že směnečný platební rozkaz, který je exekučním titulem v posuzované věci, mu nebyl řádně doručen, neboť se v místě doručení v předmětné době nezdržoval.

Stěžovatel vzhledem k osobním a majetkovým poměrům navrhl, aby náklady jeho právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti platil stát.

Ústavní soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.

Dovolací soud podání stěžovatele posoudil po obsahové stránce a dospěl k závěru, že stěžovatel založil závěr o nesprávnosti postupu odvolacího soudu na vlastních skutkových zjištěních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Ústavní soud respektuje, že je především v pravomoci dovolacího soudu posoudit obsah dovolání. Ačkoli stěžovatel formálně odkazoval i na právní vady napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve skutečnosti z obsahu podání plyne, že napadá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy důvod dle , resp., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvod podle Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem uváděné důvody nelze v případě dovolání použít.

Akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu, dostatečně zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006,

sp. zn.

, ze dne 20. 7. 2006,

sp. zn.

, a ze dne 12. 4. 2006,

sp. zn.

, v nichž mj. uvedl, že z ust. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Stěžovatel ostatně toto rozhodnutí petitem ústavní stížnosti nenapadá.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť nebylo přípustné dle , přičemž však jeho rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání nespočívalo na jeho uvážení. Dle zák. o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jak bylo uvedeno, o takový případ zde však nešlo, a ústavní stížnost proti zbývajícím rozhodnutím tak měla být podána již ve lhůtě dle , tedy ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, v daném případě tedy rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 2. 2005, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 19. 5. 2005. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 12. 1. 2007, stalo se tak zjevně po lhůtě k tomu určené.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soudu projednávanou ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání dle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák.

Ústavní soud nepovažuje za důvodný ani návrh stěžovatele na náhradu nákladů dle . Podle ustanovení , náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky je tedy v řízení před Ústavním soudem pravidlem, z něhož existují výjimky, uvedené např. v cit. zák. o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení , v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému postupu, zejména vzhledem k výsledku řízení, neshledal důvod.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2007

Stanislav Balík

soudce zpravodaj