Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 185/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, IČ 46709355, zastoupené JUDr. Ing. I. R., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2004, čj. - 19, Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. - 24, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. - 33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné I. L., dále zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, čj. - 24, kterým bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, a konečně i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. - 33, kterým bylo její dovolání odmítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji obecné soudy nepřiměřeně omezily na základních právech a svobodách, zejména na právu na soudní a jinou právní ochranu podle ustanovení d (dále jen ""). K porušení tohoto práva došlo tím, že jí bylo znemožněno vést výkon rozhodnutí přesto, že postupovala řádně, v souladu se zákonem a poskytla soudu požadovanou součinnost. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zastavil výkon rozhodnutí, aniž tento svůj krok dostatečně odůvodnil a aniž se vypořádal s jejími procesními návrhy, které mohly mít vliv na úspěšnost výkonu rozhodnutí. Obvodní soud se totiž, přes návrhy stěžovatelky, nedotázal povinné, zda a od koho pobírá mzdu či jiný příjem, popřípadě u které banky má své účty, jaká jsou jejich čísla apod. Nepředvolal povinnou a nevyzval ji k prohlášení o majetku. Odvolací soud tento protiústavní postup obvodního soudu potvrdil a totéž učinil i Nejvyšší soud ČR.

Z označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 2002, čj. - 7. Výkon rozhodnutí byl neúčinný, neboť nebyly nalezeny žádné postižitelné věci. O bezvýslednosti výkonu byla oprávněná (stěžovatelka) vyrozuměna a požádána, aby, pokud je jí známo, označila místo, kde má povinná věci, které by mohly být prodány. Na tuto výzvu stěžovatelka sdělila další adresu povinné, na které dne 8. 10. 2004 soudní vykonavatel zjistil, že povinná zde nemá ani kancelář ani schránku a v domě ji nikdo nezná. Obvodní soud poté výkon rozhodnutí zastavil podle .

Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Poukázal na ustanovení , podle něhož lze postupovat jen před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to soud za účelné. Tento postup se tedy neuplatňuje v průběhu výkonu rozhodnutí. Obdobně stanoví i , pokud jde o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, a nikoli prodejem movitých věcí. Prohlášení o majetku podle je další formou pomoci oprávněnému, ale i zde platí, že předchází návrhu na výkon rozhodnutí. Jelikož na místě, které stěžovatelka dodatečně označila, obvodní soud žádné věci nenalezl, nepochybil, když s poukazem na ustanovení výkon rozhodnutí zastavil.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti označenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl, jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá právní závěry rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že porušily její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle d. Její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vede totiž polemiku s rozhodnutími obecných soudů na úrovni podústavního práva a nepřináší žádnou argumentaci ústavně-právního charakteru. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu však nepřísluší (y ČR). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména su ČR,d a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Ústavní soud posoudil ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil. Obecné soudy postupovaly (na rozdíl od stěžovatelky) v souladu s relevantními ustanoveními a svůj postup a právní závěry řádně odůvodnily. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatelky. V postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích nebylo Ústavním soudem shledáno, že by došlo k porušení jakýchkoliv zákonných ustanovení, tím méně stěžovatelkou uváděných základních práv. Ústavní soud se ztotožnil s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR, a nezjistil v jejich postupu nic protiústavního. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu