Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 512/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. R., právně zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka napadla shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d.

Stěžovatelka byla rozsudkem obvodního soudu uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona nedokonaným jako pokus dle § 8 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 4 roky. Trestného činu se měla dopustit tím, že jako řidička motorového vozidla po slovní rozepři s poškozenou najela na ni osobním vozidlem a způsobila jí zranění. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 trestního zákona a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 3 let.

Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení neodůvodňovaly závěr o spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví, ani že pachatelkou tohoto jednání je stěžovatelka. Byla odsouzena na základě předpokladů a úvah, které neměly oporu v provedených důkazech, odborné otázky byly řešeny laickými úvahami soudců a doplněk znaleckého posudku byl odmítnut z důvodu procesní ekonomie.

Konkrétně stěžovatelka namítá, shodně jako v průběhu řízení před obecnými soudy, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že zranění poškozené dosáhlo takové intenzity, která by opravňovala považovat ho za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 trestního zákona. Její jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu, ačkoliv svůj čin dokončila a nic nenasvědčovalo, že by chtěla ve svém jednání pokračovat. Stěžovatelka zopakovala, že se trestného činu nedopustila, neboť na místě vůbec nebyla a podle jejího přesvědčení ji ani nemohla identifikovat poškozená, neboť rekognice se uskutečnila až 15 měsíců po činu. Z těchto důvodů navrhla stěžovatelka zrušit usnesení Nejvyššího soudu i jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody ( zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,

sp. zn.

).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatelky a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.

Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Rovněž z odůvodnění usnesení soudu dovolacího je zřejmé, že se námitkami stran trestnosti jednání stěžovatelky a formy zavinění pečlivě zabýval a z jeho výkladu je zcela zřejmé, proč se s těmito námitkami neztotožnil.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu