Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 650/06

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele O. N., zastoupeného Mgr. J. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 1. 2006, č.j. -639, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č.j. -677, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Praha-západ (dále jen " ") v právní věci péče o nezletilé děti N. - nezletilou B., nar. 22. 3. 1994, a nezletilou L., nar. 16. 10. 1996, děti stěžovatele a I. Š., o snížení výživného, zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2006 k odvolání stěžovatele změnil napadaný rozsudek okresního soudu, resp. rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2003, č.j. -288, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2003, č.j. -297, tak, že určil povinnost stěžovatele přispívat na výživu nezletilé B. částkou 3.300 Kč měsíčně a na výživu nezletilé L. částkou 2.300 Kč měsíčně, u obou počínaje dnem 6. 6. 2006, a dále stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni.

2. Stěžovatel se domníval, že napadaná rozhodnutí obecných soudů zasahují do jeho ústavně zaručených práv, práva domáhat se ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu postupem zákonem stanoveným, práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků, a vykazují tak rozpor s ustanoveními , d (dále jen " "), y.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve přednesl jím zastávané stanovisko, že po právní moci rozsudku okresního soudu ze dne 13. 10. 2003, jímž byla upravena vyživovací povinnost stěžovatele k jeho nezletilým dcerám, došlo na straně stěžovatele k podstatné změně poměrů, jak předpokládá ustanovení , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tuto podstatnou změnu poměrů shledával stěžovatel v jeho objektivní neschopnosti hradit výživné na nezletilé dcery v stanovené výši, kdy stav, ve kterém se v současnosti stěžovatel nachází, tento označil za jeho "sociální smrt". Navzdory takto naznačené situaci však obecné soudy v napadaných rozhodnutích nepřikročily ke stěžovatelem požadovanému snížení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilým dcerám B. a L., přičemž s tímto postupem obecných soudů se stěžovatel nebyl s to ztotožnit. Stěžovatel tak v tomto směru tvrdil, že vadně hodnotil ve věci obstarané důkazy a učinil nesprávná skutková zjištění, když některá skutková tvrzení účastníků řízení ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2006 ignoroval a jiná zkreslil. Pouze na základě takto závadného hodnocení důkazů a tedy nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru o nedůvodnosti návrhu stěžovatele, který ovšem naprosto opomíjí zásadní a nepochybné změny poměrů stěžovatele. S ohledem na takto konstatované vady tak stěžovatel prohlásil napadané rozhodnutí soudu I. stupně za nepřezkoumatelné. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobil svým výhradám rovněž napadaný rozsudek krajského soudu, a to s tím, že pokud odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neodhalil zjevná procesní pochybení okresního soudu, jichž se ten dopustil při souzení záležitosti stěžovatele, tímto krajský soud nepřípustně legalizoval protizákonné a protiústavní jednání soudu nalézacího.

4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. . Z tohoto zjistil, že svým rozsudkem ze dne 13. 10. 2003, č.j. -288, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2003, č.j. -297, upravil mimo jiné stěžovatelovu vyživovací povinnost vůči jeho nezletilým dcerám pro dobu po rozvodu manželství stěžovatele a I. Š. (dále jen "vedlejší účastnice"), kdy uložil stěžovateli přispívat s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu na výživu nezl. B. částkou 4.000 Kč měsíčně a na výživu nezl. L. částkou 3.000 Kč měsíčně. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice pak bylo rozvedeno dne 13. 10. 2004, s právní mocí ke dni 27. 10. 2004. Takto určené výživné stěžovatel požadoval snížit návrhem, o němž obecné soudy rozhodly ústavní stížností napadanými rozhodnutími. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. , učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. ve svém vyjádření odkázal na příslušný soudní spis a na obsah odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v rámci svého vyjádření Ústavní soud uvědomil, že podle přesvědčení krajského soudu bylo namístě snížit původně stanovené výživné od doby narození stěžovatelova syna O., neboť k tomuto datu byly naplněny podmínky pro změnu předchozího soudem určeného výživného pro obě nezl. dcery B. a L. N. Před tímto datem, tedy dnem 16. 6. 2006, nedošlo ke změně poměrů ve smyslu zákona o rodině. I. Š., matka nezl. B. a L. N., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, ve svém vyjádření upozornila Ústavní soud, že stěžovatel brojil svou ústavní stížností již proti rozsudku okresního soudu ze dne 13. 10. 2003, č.j. -288, jejíž obsah je obdobný nyní projednávané ústavní stížnosti a kterou Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V dalším vedlejší účastnice poznamenala, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, o což jej však stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepřímo žádá, resp. konstatovala, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá žádné konkrétní údaje, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastnice tak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.

II.

7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podstatou argumentace stěžovatele, jak ji ten Ústavnímu soudu předkládá ve své ústavní stížnosti, je jeho nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, dle kterého v souzené věci nedošlo do dne 16. 6. 2006 ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině. S takto specifikovaným závěrem obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje, přičemž správnost svého náhledu na věc stěžovatel dokladuje dalšími údajnými dílčími vadami postupu obecných soudů v jeho záležitosti, které ve svém souhrnu daly vzniknout ústřednímu pochybení obecných soudů, tedy přijetí vytýkaného právního závěru. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.

9. ve svém rozhodnutí ze dne 26. 1. 2006 zřetelně vyložil, na jakém základě seznal návrh stěžovatele na snížení výživného nedůvodným, z tohoto rozsudku současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byl soud I. stupně veden při formulování právního závěru o nenastoupení kvalifikované změny poměrů ve smyslu ustanovení zákona o rodině v jím projednávané věci, a to k žádnému ze stěžovatelem tvrzených dat, tedy ke dni 9. 8. 2004, dni 2. 5. 2005 či dni 25. 5. 2005 (zejm. č.l. 646). se pak v tomto směru neopomněl zabývat zápisem v trestním rejstříku stěžovatele ani obstavením obchodního podílu stěžovatele v obchodní společnosti Arttek, s.r.o., z kterýchžto skutečností stěžovatel dovozoval změnu poměrů, jak ji přepokládá ustanovení zákona o rodině (č.l. 640, č.l. 646-647). Krajský soud k odvolání stěžovatele přezkoumal napadané rozhodnutí nalézacího soudu, s tam uvedenými právními závěry se však ztotožnil (č.l. 681). Ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2006 tak krajský soud porovnal současné odůvodněné potřeby nezletilých B. a L., jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele a vedlejší účastnice (č.l. 680), s těmi, které panovaly v době vydání rozsudku okresního soudu ze dne 13. 10. 2003 (č.l. 679-680). Na tomto podkladě krajský soud vyslovil své stanovisko, že v době rozhodování okresního soudu, tedy ke dni 26. 1. 2006, bylo ze skutkových zjištění možno vyvodit, že nedošlo k podstatné změně poměrů na straně osob povinných ani na straně osob oprávněných, a to od posledního rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. K námitce stěžovatele stran zápisu v jeho trestním rejstříku a důsledků z tohoto plynoucích pak krajský soud konstatoval, podle mínění Ústavního soudu velice příhodně, že: "Otec byl sice pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin krácení daně, ale to i dle názoru odvolacího soudu nelze považovat za podstatnou změnu poměrů na jeho straně, která by mohla vést ke snížení výživného. Na otci je, aby celou záležitost řádně zvážil, uvědomil si, že má vyživovací povinnost k dětem z manželství, a to nezletilé B. a nezletilé L. a tuto vyživovací povinnost plnit musí." (č.l. 681). Takto naznačený postup obecných soudů nevnímá Ústavní soud za jakkoliv protiústavní. Právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který je rovněž podložen skutkovými zjištěními. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.

10. Přednáší-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti výhrady stran hodnocení důkazů, jak jej provedl , k tomuto považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelovy námitky ve vztahu k hodnocení důkazů jsou vedeny výhradně v obecné rovině, neboť stěžovatel ve své ústavní stížnosti přesně neidentifikuje ta skutková tvrzení účastníků, která měl ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2006 ignorovat či zkreslit. Ústavní soud tak k těmto připojuje, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. tak v právní věci stěžovatele při šetření této zásady učinil a dospěl k právnímu závěru, který je nutno vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jenž z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.

11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani té výtce stěžovatele, dle níž neúplně zjistil skutkový stav věci. Pro rozhodnutí soudu I. stupně v záležitosti stěžovatele byl obstarán dostatek důkazů, stěžovatel sám doplnění dokazování před nenavrhoval (č.l. 615), za těchto okolností nelze vnímat jako pochybení okresního soudu, kdy ten o zjištěném skutkovém stavu neměl žádné pochybnosti, že nepřikročil k provádění dalšího dokazování. Stejně tak považuje Ústavní soud za nedůvodné výhrady stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti napadaného rozsudku okresního soudu, resp. stran nedostatečné přezkumné činnosti soudu odvolacího, neboť tyto nepřesně odrážejí skutečný stav řízení, které bylo vedeno před obecnými soudy. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práv stěžovatele s důsledky v rovině ústavněprávní.

12. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

13. Součást napadaného rozsudku krajského soudu tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a tudíž ji jako takovou podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu