Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 549/06

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. R. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. -175, -175, -175, -175, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou a po odstranění vad formálně způsobilou ústavní stížností stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí obecného soudu. Krajský soud v Praze jím rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Mělníku JUDr. M. Š. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci sp. zn. a zároveň II. výrokem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje a že se stěžovateli nevrací soudní poplatek.

Stěžovatel v ústavní stížnosti svými námitkami zpochybňuje I. výrok napadeného usnesení. Obecný soud údajně nesprávně posoudil námitky stěžovatele, který tvrdil, že soudkyně JUDr. M. Š. chová vůči němu nepřátelský postoj a že okolnosti spočívající v postupu soudkyně v jiném řízení tento nepřátelský postoj dokládají. Krajský soud v Praze podle stěžovatele paušálně odmítl provedení dalších důkazů, přičemž odkázal na Tímto postupem měl porušit základní práva stěžovatele zajištěná a d.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska jeho ústavnosti a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Proto může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371).

Naopak Ústavní soud zásadně neprovádí revizi rozhodnutí soudů, pokud jsou jejich závěry jasně vyjádřeny s odkazem na konkrétní skutková zjištění a ustanovení právního řádu, a kde tyto závěry nejsou extrémním způsobem neodpovídající.

v a odst. 4 stanovuje:

Vyloučení soudců

§ 14

(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

(...)

(4) Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného ústavního práva ( , y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost je třeba posuzovat ve dvou krocích, jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti soudce, příp. členů senátu ve vztahu k účastníkům či věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že soudce, příp. členové senátu skýtají dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochybnosti o nestrannosti soudce, příp. členů senátu může, z objektivního hlediska, vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný. Nestačí tedy pouze obecné či subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale rozhodující je, zda lze tyto obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce je nutné pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).

K otázce podjatosti soudce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

zveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 23, C. H. Beck, Praha 2001, str. 11, dále

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 6, C. H. Beck, Praha 1996, str. 429), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout.

Tvrzení o podjatosti soudce proto musí být účastníkem řízení rovněž dostatečně věrohodně podloženo konkrétními údaji a skutečnostmi, které budou posouzeny příslušným soudním orgánem.

Pochybení Krajského soudu v Praze Ústavní soud z ústavní stížnosti ani napadeného usnesení nezjistil. Posouzení, zda stěžovatelem tvrzené skutečnosti je možno subsumovat pod a pod je totiž výhradní pravomocí obecného soudu. V napadeném usnesení obecný soud interpretoval citovaná ustanovení za pomoci odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu a došel k závěru, že odvolání stěžovatele neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by mělo ustanovení na mysli. Pokud takové konkrétní skutečnosti, které měly být předmětem dokazování, neobsahuje ani ústavní stížnost, nejeví se Ústavnímu soudu závěry obecného soudu jako extrémní.

Návrh podaný stěžovatelem prostřednictvím právního zástupce dne 27. 11. 2006 směřuje petitem proti napadenému rozhodnutí bez dalšího vymezení, tedy v celém rozsahu, ačkoliv ve vztahu k II. výroku napadeného usnesení neobsahuje žádné námitky. I stěžovatelem původně podaný návrh je v tomto směru vnitřně diferencován. Ústavní soud přesto přezkoumal napadené rozhodnutí i co do ústavnosti II. výroku napadeného rozhodnutí, přičemž ani zde nehledal žádného zásahu do základních práv stěžovatele, neboť II. výrokem bylo stěžovateli vyhověno a řízení před obecnými soudy, kde může stěžovatel svá práva uplatňovat, tak dále pokračuje.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že o námitkách stěžovatele bylo Krajským soudem v Praze rozhodnuto ústavně konformním způsobem a že k rozhodnutí soud dospěl při dodržení záruk spravedlivého procesu. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu