Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 716/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky VOP 084 Olomouc, s.r.o., se sídlem v Olomouci, Na Šibeníku 3, zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2006 č.j. -54 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005 č.j. -27,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného a d (dále jen ), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jako opožděná odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci a rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s právními závěry Nejvyššího správního soudu, dle nichž při doručování správního rozhodnutí nedošlo k pochybení. Z právní úpravy platné v době doručování písemnosti, tj. z ustanovení a a ustanovení , vyplývalo, že písemnosti určené právnickým osobám se doručují osobám oprávněným za tyto osoby přijímat písemnosti nebo tomu, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. Vzhledem k tomu, že v sídle společnosti se nenacházela podatelna, držitel poštovní licence si neověřil, zda pracovník, který rozhodnutí správního orgánu převzal, je k přebírání zásilek zmocněn, přičemž tento pracovník ani nebyl statutárním orgánem, nejednalo se v projednávané věci o řádné doručení.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v hrubém rozporu s dikcí zákona. Rovněž namítá, že jí bylo nesprávně vytknuto, že nenavrhla soudu žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť jak ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 2004, tak v kasační stížnosti, navrhovala výslech pracovníka, který písemnost převzal, který se mohl vyjádřit i k okolnostem přebírání zásilky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u ČR a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětné rozhodnutí bylo na adresu stěžovatelky doručeno dne 14. 6. 2004 a posledním dnem k podání žaloby tak byl den 16. 8. 2004. Vzhledem k tomu, že správní žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 18. 8. 2004, byla žaloba krajským soudem odmítnuta jako opožděná. Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožnil, neboť doručenka vykazovala patřičné náležitosti, byla podepsána pracovníkem, který zásilku převzal a opatřena razítkem stěžovatelky. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka pouze tvrdila pochybení v doručování, ale nepopsala, jak u ní probíhá doručování v jiných případech, ani nenavrhla žádné důkazy k prokázání svých argumentů. Její tvrzení proto soud považoval za účelová.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, týkajících se posouzení otázky řádného doručení zásilky, přičemž stěžovatelka opakuje argumenty, se kterými se však obecné soudy již vypořádaly. Stěžovatelka podává vlastní výklad skutkových i právních okolností případu a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby odpovídaly jejímu právnímu názoru.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do které na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté y.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci se obecné soudy námitkami stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z přiložených stejnopisů kasační stížnosti a vyjádření stěžovatelky ze dne 2. 9. 2004 Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka skutečně, jak uvádí Nejvyšší správní soud, pouze konstatuje nedostatky v doručování, aniž by uvedla bližší údaje či konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení, týkajících se doručování ve společnosti a k prokázání tvrzení, že rozhodnutí správního orgánu bylo statutárnímu orgánu předáno až po 28. 6. 2004. Tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že uvedené skutečností mohly být prokázány navrhovaným výslechem svědka, (t.j pracovníka, který měl zásilku neoprávněně převzít) nemohou z hlediska možnosti přezkumu Ústavním soudem obstát, neboť jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních,nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Konkrétní závěry obecných soudů ohledně doručení rozhodnutí správního orgánu nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony (posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí), ale přísluší mu pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení a umožnil svým postupem stěžovateli domáhat se stanoveným postupem jeho práva.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu