Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 740/06

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzánova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, čj. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2006 napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 7. 2006, čj. -88, a s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen " "), právo na svobodu a osobní bezpečnost podle Úmluvy, právo na respektování soukromého a rodinného života podle Úmluvy a právo na účinný právní prostředek podle Úmluvy.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2006, čj. -69, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra na zaplacení částky 82 800 Kč z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu [ , odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Městský soud dospěl k závěru, že postup policie, spočívající v tom, že došlo ke ztrátě údajů o svědkovi, který byl svědkem škodné události (fyzického útoku na stěžovatele), lze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu , ovšem takové pochybení nebylo rozhodující příčinou vzniku škody. Stěžovatel si také dle soudu měl sám získat od svědka potřebné údaje, a pokud tak neučinil, sám si ztížil možnost uplatnit nárok na náhradu škody proti škůdci.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje škodnou událost i průběh následného šetření policie, jakož i průběh soudního řízení ve věci náhrady škody podle Dále pak vytýká městskému soudu, že nevzal při svém rozhodování v úvahu zásadní skutková zjištění, zejména že policie údaje o zmíněném svědkovi měla, ale nijak je nevyužila, že bránila stěžovateli v přístupu k osobním údajům držitele vozidla, ve kterém útočník přijel, že neodstranila rozpor ve výpovědích mezi tímto držitelem a jeho zaměstnavatelem, přičemž tato pochybení měla vliv na nezjištění útočníka a zabránila stěžovateli uplatnit nárok na náhradu škody. Pokud jde o konstatování odvolacího soudu, že měl od svědka získat potřebné údaje, stěžovatel namítá, že uvedený soud dostatečně nezohlednil jeho zdravotní stav v dané chvíli. Vznik škody i existence nesprávného úředního postupu dle stěžovatele spadá do kategorie objektivních zjištění, zatímco závěr o neexistenci příčinné souvislosti je kategorií tvrzení subjektivních; tímto způsobem je vytvářen nepřípustně široký prostor pro zamítnutí jakékoliv žaloby. Dle stěžovatele obecné soudy "nenalezly jeho právo předepsaným způsobem", jejich postup byl v rozporu s procesními pravidly a vedl proto k neodůvodněnému, a tedy nepřezkoumatelnému rozhodnutí. Zásadní úvaha soudů o tom, že stěžovatel měl ve svém zájmu ztotožnit svědka, má být důkazem porušení jejich povinnosti poskytovat ochranu ústavním právům.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení Úmluvy, k němuž došlo postupem policie a žalované, odškodnění dle , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, označuje za nedostatečné, dále pak se domáhá aplikace Úmluvy s tím, že stát má povinnost přijmout opatření k zajištění ochrany práva soukromého života, přičemž v daném případě je přímá souvislost mezi opatřením požadovaným stěžovatelem a jeho soukromým nebo rodinným životem, kdy na jeho pomoc byla plně odkázána nemocná manželka, která předmětnou událostí velmi trpěla. Stěžovatel má rovněž za to, že na věc dopadá Úmluvy, jehož porušení vyvozuje z toho, že Ministerstvo spravedlnosti ke stížnosti stěžovatele na průtahy řízení odkázalo na institut upravený v zákona o soudech a soudcích, ten však dle stěžovatele pozbyl významu, protože usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 7. 2004, čj. -30, v němž byl vyzván k odstranění vad návrhu podaného podle citovaného ustanovení, mu byly ukládány procesní povinnosti, které nemají oporu v .

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

V posuzované věci soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že i když v daném případě šlo o nesprávný úřední postup, neexistuje příčinná souvislost mezi tímto postupem a vzniklou škodou, a tudíž podmínky odpovědnosti státu ve smyslu věty první naplněny nebyly. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na celou řadu základních ústavně zaručených práv a předkládá argumenty, proč tato měla být v důsledku napadeného soudního rozhodnutí porušena, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas s tím, že obecné soudy shledaly stěžovatelem uplatňovaný nárok na náhradu škodu podle nedůvodným. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vyzdvihuje skutkové okolnosti, které pokládá za rozhodné, a v návaznosti na to polemizuje s právními závěry obecných soudů.

Právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotvuje v s tím, že podmínky a podrobnosti má stanovit zákon ( ). Takový zákon pak (mj.) musí ve smyslu y šetřit podstatu a povahu daného ústavně zaručeného základního práva, což platí i pro jeho aplikaci a interpretaci ze strany orgánů veřejné moci. V tomto směru zde ale žádné problémy nevznikají, neboť ustanovení věty první , jež bylo ze strany obecných soudů na daný případ aplikováno, je jen odrazem y.

Těžiště celé věci spočívá v posouzení, zda za konkrétních okolností je naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, tedy zda mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Jak ale Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z tohoto důvodu bylo na obecných soudech, aby v prvé řadě rozhodly o tom, jaké skutkové okolnosti třeba pokládat z hlediska aplikace věty první za rozhodné. Jak přitom patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obecné soudy považovaly v posuzované věci za relevantní postup policie, v důsledku kterého nebylo možno ztotožnit svědka tvrzeného útoku na stěžovatele. V tomto směru jim však nelze nic vytknout. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel domáhal, byla odvozena od toho, že stěžovatel nemohl uplatnit svůj nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku fyzického útoku na něj ze strany třetí osoby. Zatímco chybějící údaje o svědkovi celé události hypoteticky mohly ztížit důkazní situaci stěžovatele, další okolnosti, na něž stěžovatel poukazuje, tedy konkrétně že policie neodstranila rozpor v tvrzení držitele vozidla a jeho zaměstnavatele, tuto kvalitu nemají, neboť toto mohlo být předmětem samotného řízení o náhradu škody proti třetí osobě (stěžovatel tak nebyl v tomto směru při případném uplatňování svého nároku nijak na postupu policie závislý).

Jde-li o následnou interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení, Ústavní soud, jak bylo již výše naznačeno, není oprávněn do činnosti obecných soudů v daném ohledu zasahovat, tedy až na (výjimečné) případy, kdy pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu má za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení. Jde o případy, kdy by obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Ustanovení věty prvé žádnou jasnou oporu, jak předmětnou otázku řešit, neposkytuje. Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že by zde došlo k pochybení v podobě svévolného nerespektování kogentní normy (o případ přepjatého formalizmu se z povahy věci rovněž nejedná). Ani samotný y interpretační východisko ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení neposkytuje. Ústavní soud proto zkoumal, zda posouzení předmětné otázky nebylo zatíženo prvkem libovůle v tom smyslu, zda nebylo v rozporu s obecně přijímanými pravidly či postupy nebo nebylo zatíženou zjevným faktickým omylem či logickou vadou. V tomto směru nutno vzít ale v úvahu, že se jedná o otázku, na niž jednak nenahlíží - v obecné rovině - jednotně ani právní teorie, přičemž zde není a z povahy věci ani nemůže být jasné právní pravidlo, jak ji univerzálně řešit, přičemž je třeba při jejím posuzování brát ohled na konkrétní okolnosti případu.

V posuzované věci pak Ústavní soud pokládá za potřebné zdůraznit, že v rámci zkoumání příčinné souvislosti nelze bezprostředně vycházet z údajné škody, kterou utrpěl stěžovatel při fyzickém útoku na jeho osobu. Ta byla důsledkem fyzického útoku na stěžovatele vedeného třetí osobou, nikoliv postupem orgánu veřejné moci. Za relevantní je třeba považovat konkrétní následky vlastního (nesprávného) úředního postupu. Jde-li o bezprostřední následek, u stěžovatele nastala situace, že v případném soudním řízení o náhradu škody jednáním třetí osoby (útočníka) by nebyl schopen - díky postupu policie - navrhnout důkaz výslechem údajného svědka celé události. Na straně druhé již nelze s určitostí říci, zda by daný svědek údajného útočníka poznal, resp. jak by tento svědek k celé události vypovídal, a v konečném důsledku pak nelze ani s jistotou určit, zda by soud rozhodl ve prospěch stěžovatele. Byť tedy jednání policie mohlo mít pro stěžovatele zmíněný negativní důsledek, nelze ještě konstatovat, že by mělo za následek vznik škody. O náhradě škody by bylo možno uvažovat tehdy, pokud by bylo prokázáno, že stěžovatel měl vůči určitému subjektu skutečnou, nikoliv jen tvrzenou pohledávku, kterou v důsledku postupu policie nemohl uplatnit soudu. Tomu tak ale v daném případě nebylo. Obecné soudy tedy správně konstatovaly neexistenci příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou stěžovateli v důsledku jím tvrzeného útoku a předmětným nesprávným úředním postupem; naopak jeho bezprostřední následky tkví v případném zhoršení procesní situace stěžovatele, nicméně na základě toho ještě nelze najisto postavit otázku existence škody, jež vždy bude pouze hypotetickou (podmíněnou).

Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že další námitky stěžovatele nelze pokládat za relevantní, neboť se buď týkají postupu policie (námitka porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy), nebo se sice týkají postupu obecných soudů v dané věci, ale nemají dopad na vlastní, nyní napadená rozhodnutí (námitky týkající se porušení Úmluvy), příp. nemají s danou věcí žádnou souvislost nebo i kdyby byly posouzeny jako důvodné, nemohou přivodit pro stěžovatele příznivější posouzení (námitka porušení Úmluvy či nedostatečného odškodňování podle ), Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu