Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 640/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Sloupská 135, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2006, č.j. -74, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v základních práv a svobod (dále jen " ") a došlo též k porušení y.

Tyto důsledky podle stěžovatelky nastaly tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 9. 2. 2006, č.j. -67, jímž Okresní soud v České Lípě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o jejím odvolání proti rozhodnutí ve věci proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení 25.000,- Kč s příslušenstvím, ačkoli tak soud prvního stupně postupoval v době, kdy ještě rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku nenabylo právní moci.

Stěžovatelka se nadto domnívá, že i "předchozí projednávání věci je postiženo zmatečností", neboť v žalobě označila jako žalovaného "Českou republiku - zastoupenou Okresním úřadem v České Lípě", soud prvního stupně však "zcela svévolně ... přibral v průběhu řízení na místo pasivně legitimovaného subjektu Ministerstvo financí ČR" a žalobu zamítl proto, že tento subjekt není "pasivně legitimovaný". Také tento postup soudu pokládá stěžovatelka za rozporný s ústavním pořádkem.

Z ústavní stížnosti a ze spisu sp. zn. Okresního soudu v České Lípě, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka (zde žalobkyně) podala odvolání proti rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č.j. -50; jelikož nezaplatila soudní poplatek, soud jí k tomu vyzval, a poučil jí, že nezaplatí-li poplatek ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od doručení tohoto usnesení (24.6.2005), bude odvolací řízení zastaveno. Usnesením ze dne 31. 8. 2005, č.j. -57, dále rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, a odvolací soud toto usnesení usnesením ze dne 12. 12. 2005, č.j. -64, jež bylo zmocněnci stěžovatelky doručeno dne 21. 2. 2006, potvrdil. Předtím, po vrácení spisu odvolacím soudem, vyzval soud prvního stupně opětovně k zaplacení soudního poplatku (usnesením doručeným 27. 1. 2006), a po marném uplynutí stanovené lhůty odvolací řízení výše zmíněným usnesením ze dne 9. 2. 2006 zastavil; usnesení bylo doručeno zmocněnci stěžovatelky dne 14. 2. 2006. S obsahem spisu (jehož součástí již bylo usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení o nepřiznání osvobození stěžovatelky od soudního poplatku) se zmocněnec stěžovatelky seznámil dne 16. 2. 2006 (viz. č.l. 69 spisu), a téhož dne podal osobně proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení odvolání; odvolací soud o něm rozhodl dne 26. 5. 2006 potvrzujícím usnesením, proti němuž směřuje ústavní stížnost, a které bylo zmocněnci stěžovatelky doručeno 4. 7. 2006. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že "z obsahu spisu je zřejmé, že ani poté, co žalobkyně byla uvědomena o výsledku odvolacího řízení" (o nepřiznání osvobození od soudního poplatku), poplatek zaplacen nebyl, pročež je zastavení odvolacího řízení v souladu s ustanovením , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících podmínky zastavení řízení, jmenovitě rozhodování podle , nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména u, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Argumentu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatelka přibližuje námitkou, že podmínky pro zastavení řízení o jejím odvolání nebyly splněny.

Podle ustanovení platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odstavce 7 tohoto ustanovení pak usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.

Z obsahu spisu, jak byl shora v rozhodném směru popsán, je evidentní, že základ pro stěžovatelčinu kritiku založil soud prvního stupně zjevným opomenutím včas doručit jejímu zmocněnci usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno, že stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřísluší. Je sice pravdou, že o zastavení odvolacího řízení rozhodl v době, kdy zde toto usnesení již objektivně bylo (a soudu bylo i k dispozici), pročež otázka osvobození stěžovatelky byla vyřešena definitivně, nicméně požadavkům náležitého procesního postupu odpovídalo, aby k rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo přistoupeno až poté, co rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci. Na druhé straně však již od 16. 2. 2006 bylo i zmocněnci stěžovatelky známo, že povinnost k soudnímu poplatku z odvolání je neodvratitelná, a že - ve smyslu dříve poskytnutých poučení - lze čelit zastavení odvolacího řízení výlučně jen jeho dodatečným zaplacením v patnáctidenní lhůtě k odvolání proti usnesení, jímž tak bylo rozhodnuto (jež započala běžet dne 15. 2. 2006, a běžela i potom, co usnesení odvolacího soudu ohledně osvobození od soudních poplatků mu bylo - dne 21. 2. 2006 - doručeno). Stěžovatelka tak neučinila, ačkoli takovou možnost reálně měla.

Za těchto okolností postup obecných soudů, jehož výsledkem bylo zastavení odvolacího řízení, byť kritizovatelný, porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu nepředstavuje, neboť bylo zcela v dispozicích stěžovatelky, aby tento - pro sebe nepříznivý procesní důsledek - ve svých poměrech (jak objektivně co do možností v čase, tak subjektivně, vzhledem k jí poskytnutým poučením) a vlastními úkony - vyloučila.

Potud lze uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Stěžovatelčinou další námitkou, směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se Ústavní soud zabývat věcně nemohl; je totiž vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila rozhodnutí, jehož přezkumu se domáhá z hlediska ústavnosti (iudex ne eat ultra petita partium), a takovým rozhodnutí ve věci neučinila. Ústavní stížnost se krom toho vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány ( ). Tato podmínka není splněna mimo jiné tehdy, když stěžovatel sám způsobil, že o objektivně přípustném opravném prostředku (odvolání) - pro existenci procesních překážek - nemohlo být věcně rozhodnuto; právě taková situace, jak bylo v předchozím doloženo, však v dané věci nastala.

Jelikož je tedy v této části ústavní stížnost nepřípustná, musela být rovněž odmítnuta, zde podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu