Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 62/07

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem V Aleji 23, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 1. 2006, č. j. -90, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, č. j. -104, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 1. 2006, č. j. -90 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, č. j. -104 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu.

Stěžovatelova trestná činnost spočívala v tom, že jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody se nenavrátil z povolené vycházky mimo věznici, nýbrž uprchl. Svoji ústavní stížnost zakládá na tvrzení, že vzhledem ke kázeňskému trestu 20 dnů na uzavřeném oddělení, který mu byl uložen ihned po návratu do věznice, došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dle jeho přesvědčení byla dána překážka v zahájení trestního řízení podle § 11 odst. 1 písm. h) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), neboť za ni je třeba považovat nejen pravomocné rozhodnutí soudu, ale i rozhodnutí příslušného orgánu o přestupku nebo kázeňském trestu.

Uvádí, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stanoví pravidlo, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Pokud jde o pojem trestný čin, je třeba jej interpretovat nezávisle na výkladu vnitrostátním, přičemž evropský soud označil tři kritéria, která musí čin splnit, aby byl shledán trestným z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy (za prvé kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva, za druhé povaha deliktu a to z hlediska chráněného zájmu [obecný či partikulární], adresáta normy [potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem] a účelu sankce [odstrašující a represivní či pouze reparační] a za třetí druh a závažnost sankce). Stěžovatel je přesvědčen, že příslušná kritéria byla naplněna.

Má za to, že byl odsouzen pro stejný trestný čin dvakrát a tak byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu dle y. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle o Ústavním soudu (dále jen " ") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě v autentickém znění stanoví: "No one shall be liable to be tried or punished again in criminal proceedings under the jurisdiction of the same State for an offence for which he has already been finally acquitted or convicted in accordance with the law and penal procedure of that State."

Po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení citovaného ustanovení nedošlo. Je možno souhlasit se stěžovatelem v tom, že interpretaci pojmů užívaných Úmluvou, respektive jejím Protokolem, nelze vázat na jejich chápání v úpravě vnitrostátní a že v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva jsou i některá rozhodnutí o přestupku (dle práva vnitrostátního) považována za rozhodnutí učiněná v trestněprávním řízení ve smyslu Úmluvy (Kadubec proti Slovensku - 5/1998/908/1120, Lauko proti Slovensku - 4/1998/907/1119). To však na druhou stranu neznamená, že trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (Oliveira proti Švýrarsku - 84/1997/868/1080). V podrobnostech lze pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se námitkou nerespektování zásady ne bis in idem zabýval a podrobně se s ní vypořádal (viz zejména str. 6-9).

Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel sice obecně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, žádné konkrétní rozhodnutí, které by mnělo na jeho situaci dopadat, však neuvedl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda sesenátu