Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 742/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. , a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 1 KZV 150/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že v jeho věci "došlo ke zneužití institutu peněžité záruky", protože měl být propuštěn z vazby bez peněžité záruky, jelikož "se nezměnily výchozí podmínky pro jeho uvalení do vazby, resp. pro jeho propuštění". Důvody koluzní vazby podle něj nemohly odpadnout, když ke dni podání ústavní stížnosti "nebyl ukončen výslech jediného svědka", a ohledně "útěkových a předstižných důvodů" stěžovatel odkázal na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vzetí do vazby (vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn.

), jejímž prostřednictvím dovozuje, že ani tyto důvody dány nejsou. "Pravým důvodem" pro rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky byla podle něj snaha "zakrýt postup státního zástupce" a vůbec "neprofesionalitu orgánů činných v trestním řízení".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením státní zástupce rozhodl, že u stěžovatele odpadl důvod vazby podle § 67 písm. b/ tr. řádu, a dalším výrokem (II.) podle § 73a odst. 2 písm. a/ tr. řádu rozhodl, že je přípustné přijetí peněžité záruky ve výši 100.000,- Kč k nahrazení důvodů vazby podle § 67 písm. a/, c/ tr. řádu. Rovněž napadeným usnesením městský soud podle § 148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako nedůvodnou) stěžovatelovu stížnost proti výroku II. zamítl; poukázal na to, že státní zástupce jím stěžovateli vyhověl, a nadto, zrušil-li by napadené usnesené, pozbylo by podkladu i usnesení o propuštění stěžovatele z vazby, a tím, v rozporu s § 150 odst. 1 tr. řádu, došlo ke zhoršení jeho postavení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

O zásahu do stěžovatelových práv by bylo možné uvažovat v případě, že by byl propuštěn z vazby za současného přijetí peněžité záruky, ačkoliv důvody vazby dány nebyly. Tento předpoklad však za splněný mít nelze, neboť příslušná vazební rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. ) již byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu, a usnesením ze dne 12. 10. 2006,

sp. zn.

, Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Sám stěžovatel tvrdí, že ku změně v rozhodných okolnostech (do dne vydání napadených rozhodnutí) nedošlo.

Za těchto okolností jsou zcela irelevantní stěžovatelovy úvahy o existenci či odpadnutí (příp. "neodpadnutí") vazebních důvodů, o významu "bagatelní" výše přijaté záruky, jakož i spekulace o snaze orgánů činných v trestním řízení "zakrýt" údajnou "neprofesionalitu" orgánů činných v trestním řízení apod.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu