Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 585/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VS Vybavení staveb, spol. s r.o., IČ 411 97 488, se sídlem Praha 4, Severozápadní V/46, zastoupené jednatelem Ing. Janem Břízou, právně zastoupené Mgr. Danou Cirkovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, nám. generála Kutlvašra 6, směřující usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn.7 Afs 40/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, sp. zn. , a proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 27. května 2003, č.j. , ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. června 2003, č.j. 543/50631/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků podle a d (dále jen " ").

Ministerstvo financí ČR ve shora napadeném rozhodnutí uvedlo, že podání stěžovatelky posoudilo jako žádost podle , o správě daní a poplatků, o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 8. prosince 2000, č.j. FŘ-3935/12/00, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému daňovému výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 č. 1000000097 ze dne 5. dubna 2000, č.j. 103019/00/004515/5842. Tuto žádost zamítlo a nepovolilo přezkum citovaných rozhodnutí.

O správní žalobě stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR rozhodl výše popsaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost stěžovatelky pak shora citovaným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl.

Stěžovatelka ve svém podání vylíčila okolnosti, které ji vedly k podání zmíněného podnětu k provedení kontroly dodržování zákonů při postupu pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 4. Ministerstvo financí ČR však tento podnět posoudilo, podle názoru stěžovatelky nesprávně, jako žádost o přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, přestože z podání stěžovatelky takový požadavek nevyplýval. Proto se stěžovatelka domáhala nápravy cestou správní žaloby. Správní soud však neposoudil věc jako žalobu směřující proti rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti. Stěžovatelka je však přesvědčena, že rozhodnutím ministerstva byla zkrácena v právu na správné a věcně spravedlivé rozhodování v její věci.

V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka popsala postup správce daně v její věci a uvedla, v čem měla spočívat jeho pochybení. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byl, na základě řízení Finančního úřadu pro Prahu 4, vystaven dodatečný platební výměr na daň z příjmu právnických osob za rok 1995 a další platební výměr na daňové penále vztahující se k téže dani. Stěžovatelka nesouhlasila s těmito platovými výměry, a proto je napadla odvoláním k Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu. Stěžovatelka přitom vycházela ze skutečnosti, že správce daně nepostupoval v souladu se , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po zamítnutí jejího odvolání se obrátila na Ministerstvo financí ČR, které však její podnět posoudilo jinak, než za jaký jej považovala ona a jako její žádost o přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství ji odmítlo.

Stěžovatelka dále postupovala cestou správní žaloby podle , soudního, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze však v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ČR nebyla založena, změněna, rušena či závazně určena práva a povinnosti stěžovatelky. Rozhodnutí tedy posoudil jako úkon správního orgánu, který je ze zákona vyloučen ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud tento přístup posoudil jako věcně správný, a proto kasační stížnost zamítl.

Jakkoliv je tedy patrné, že stěžovatelka užila celé řady procesních nástrojů k tomu, aby zvrátila pro ni nepříznivé rozhodnutí správce daně, nejednalo se o nástroje, které by k tomu byly způsobilé. Dalšími procesními kroky totiž nemohla zvrátit skutečnost, že neužila adekvátního procesního nástroje, kterým by mohla být například správní žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství podaná k příslušnému soudu podle ustanovení a násl. , , v tehdy platném znění.

Neúspěch v řízeních, jež stěžovatelka vyvolala, pak nebyl způsobilý zkrátit ji v jejich základních právech. K tomu přistupuje skutečnost, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko vyjmenovala práva, v nichž měla být zkrácena (právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků), aniž uvedla, v čem shledává zásah do naříkaných základních práv. Argumentace stěžovatelky se tak zúžila na tvrzení, která předložila již v řízení před správními soudy.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu