Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 807/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OK-Fin, s.r.o., se sídlem U splavu 1448, Slavkov u Brna, právně zastoupené JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Tišnovská 167, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 8. 2004, č.j. -69, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2006, č.j. -94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. -116, za účasti Okresního soudu ve Vyškově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 3, odst. 6 ], brojí stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 8. 2004, č.j. -69 (dále jen "usnesení okresního soudu"), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2006, č.j. -94 (dále jen "usnesení krajského soudu") a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č.j. -116 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"). V ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím okresního soudu, kterým bylo připuštěno, aby do řízení na místo žalobkyně vstoupila společnost J & T BANKA, a.s., bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") měl při tomto rozhodnutí pochybit tím, že nezkoumal aktivní legitimaci původní žalobkyně. Otázka aktivní legitimace je podle stěžovatelky otázkou prvotní, kterou by měl soud vždy řádně zjišťovat, a to z úřední povinnosti. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy požadovala, aby soud jako předběžnou otázku vyřešil otázku aktivní legitimace původní žalobkyně, resp. správce konkursní podstaty, soud se však s tímto návrhem nijak nevypořádal. V rámci soudního řízení je vždy nutno zkoumat, zda jsou splněny podmínky zahájení řízení, mimo jiné podmínky na straně účastníků řízení, a to v den zahájení řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že původní žalobkyně nebyla v den zahájení řízení aktivně legitimována k vedení sporu, nebyla nositelka jí tvrzeného práva. Bez vyřešení této zásadní skutečnosti nelze bez dalšího formálně konstatovat, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva účastníka řízení, když tento svá tvrzení o právu ke dni zahájení řízení nedoložil. Stěžovatelka namítá, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle d, a navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená usnesení zrušil.

Znění dotčeného článku y základních práv s svobod je následující.

Čl. 36 d zní:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že usnesením okresního soudu bylo podle , (dále jen " ") připuštěno, aby na místo žalobkyně (Ing. Michaely Huserové, správkyně konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a.s. "v likvidaci") vstoupila do řízení obchodní společnost J & T BANKA a.s., neboť žalobkyně doložila, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, která byla předmětem řízení.

K odvolání stěžovatelky bylo usnesením krajského soudu usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Jelikož žalobkyně informovala soud, že po zahájení řízení postoupila žalovanou pohledávku na společnost J & T Banka a.s., která následně tuto skutečnost potvrdila a souhlasila se svým vstupem do řízení, soud prvního stupně postupoval správně, když návrhu žalobkyně vyhověl, když skutečnost, že pohledávka byla postoupena, byla prokázána předloženou smlouvou o postoupení pohledávky. Krajský soud v Brně dále uvedl, že námitku, že již původní žalobkyně nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávku vůči žalované neměla, může žalovaná uplatnit v řízení ve věci samé.

Ke stejnému závěru dospěl ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání podaném stěžovatelkou. Nejvyšší soud dále poukázal na svou předchozí judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp.zn. , publikované pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které není předmětem řízení o návrhu podle posouzení, zda tvrzené právo bylo podle označené skutečnosti vskutku převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. Dovolatelkou uplatněné argumenty nesměřují ke zpochybnění závěru, že postupní smlouva je právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Týkají se jen věcné legitimace žalobkyně ve sporu, k jejímuž posouzení slouží rozhodnutí ve věci samé.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy měly při aplikaci posuzovat, zda původní žalobkyně byla skutečně majitelem sporné pohledávky.

Řízení podle není určeno k rozhodnutí ve věci samé. Upravuje pouze změnu účastníků řízení v návaznosti na změnu subjektu tvrzeného hmotného práva, které je předmětem řízení. V tomto řízení proto soud nezkoumá, zda tvrzené právo skutečně existovalo a zda následně skutečně bylo převedeno (přešlo) na jiný subjekt singulární sukcesí, nýbrž jen zkoumá, zda nastala právní skutečnost, v důsledku které by toto právo bylo převedeno (přešlo), pokud by původní účastník řízení byl věcně legitimován, a zda tato právní skutečnost nastala po zahájení řízení. Obecné soudy proto v žádném případě nepochybily, pokud při aplikaci uvedeného ustanovení nezkoumaly, zda původní žalobkyně byla skutečně věcně legitimována, tj. zda byla majitelem sporné pohledávky.

Stěžovatelka se také mýlí v povaze procesního institutu podmínek řízení. Podmínky řízení jsou podle podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé. Tyto podmínky nemusí být obecně splněny ke dni zahájení řízení. obsahuje procesní nástroje, pomocí kterých může soud či účastníci řízení nedostatek některých procesních podmínek odstranit (např. , ). Procesní podmínky musí být splněny až při rozhodnutí ve věci samé. Věcná legitimace, jejíž nedostatek stěžovatelka namítá, však vůbec není podmínkou řízení, nýbrž na její existenci závisí právě až samotné rozhodnutí soudu ve věci samé. Proto obecné soud správně stěžovatelku s touto námitkou odkázaly až na řízení ve věci samé.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. března 2007

Vojen Gűttler,

předseda senátu