Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 251/07

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2006, čj. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2007 se T. H. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení ze dne 19. 10. 2006, vydané ve věci náhrady nákladů řízení.

II.

Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se proti žalovanému A. B. domáhal zaplacení částky 90 000,- Kč s postižními právy ze směnky.

Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 4. 2006 řízení zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci na nákladech řízení 21 687,80 Kč k rukám advokáta (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a rozhodl o zrušení směnečného platebního rozkazu ze dne 24. 1. 2006 (výrok IV.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením napadeným ústavní stížností usnesení krajského soudu ze dne 25. 4. 2006 ve výroku II. změnil tak, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím porušil základní právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "). Dle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení bylo vydáno v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci. Není řádně a přesvědčivě odůvodněno a zcela evidentně neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Při aplikaci ustanovení soud nezhodnotil tvrdost, s jakou se jeho rozhodnutí projeví v majetkové sféře stěžovatele.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces zaručeného v y, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".

Ačkoliv se žádné z ustanovení y o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, připomíná Ústavní soud úvodem, že principy spravedlivého procesu zakotvené v a násl. y a též i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") lze aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004, a násl.; stížnost č. 76809/01). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. y, resp. Úmluvy. Konkrétněji řečeno, pokud ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 26. 9. 2005,

sp. zn.

, (IČ) ASPI: 34122 (JUD)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Zákonné principy obsažené v ustanoveních a , dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení , jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález

na www.judikatura.cz; usnesení , tamtéž a současně in Sb.n.u., sv.30, str.519).

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup Vrchního soud v Olomouci vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl na základě skutečností jednoznačně ze spisu patrných k závěru, že postoj žalovaného k žalobou uplatněnému nároku byl důvodem pro to, aby procesně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; ve svém rozhodnutí uvedl konkrétní důvody, které jej vedly k aplikaci ust. Sama skutečnost, že stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí, důvodem pro kasaci stěžovaného rozhodnutí není. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci v projednávané věci nepřistoupil k jejímu řešení mechanicky, ale - jak je i z přiléhavého odůvodnění jeho usnesení patrno - se snahou vyřešit je v souladu s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal žádných důvodů, pro něž by bylo třeba cokoliv soudu ve věci druhostupňově rozhodované vytknout, natož pak jeho rozhodnutí rušit.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. března 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu