Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 810/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Cumber Cz a. s., v konkursu, se sídlem Praha 5, Seydlerova 2451, IČ: 618 58 161, zastoupené JUDr. V. J., proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. -286 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. -258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2006 podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle a d.

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. -96, rozhodl o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. -156, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. , rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a uložil mu projednat námitku započtení, vysvětlit, zda a proč je (má být) námitka započtení poměřována ustanovením a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku, zabývat se tím, zda kompenzační projevy stěžovatelky jsou dostatečně určité co do konkretizace započítávané pohledávky a doložit, kdy se případné kompenzační projevy staly účinnými (kdy došly adresátu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. -258, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, č. j. -96, ve výroku o prohlášení konkursu potvrdil. Poté stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. -286, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a

Stěžovatelka pochybení soudů spatřovala ve skutečnosti, že její věc řádně neprojednaly, přičemž Vrchní soud v Praze se podle jejího názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se zadáním uloženým Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. . Stěžovatelka současně namítala, že jí nebylo v dalším řízení před odvolacím soudem umožněno doplnění skutkových tvrzení a předložení dalších důkazů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené .

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení

sp. zn.

publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. -258, tj. od 11. 5. 2006. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. -258, je podána po lhůtě.

Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. -286. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatelky bylo jednak zjištění, že stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, namítané tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem, z něhož by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle a ani další námitky stěžovatelky uvedené v dovolání nedovolily dovolacímu soudu přípustnost dovolání založit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné námitky neuplatnila a ani Ústavní soud při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu neshledal porušení stěžovatelkou namítaných základních práv a svobod. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení a násl. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. -258, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. -286, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu