Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 717/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. J. L., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, PSČ: 594 01, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, čj. -25, a usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 4. 2004, čj. - 11, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, podané osobně dne 5. 11. 2004, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen " "), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud"), jímž bylo, po zpětvzetí žaloby, zastaveno řízení o vydání věci (elektrického odsavače vlhkosti) a stěžovateli, jako žalovanému, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.

Stěžovatel uvedl, že okresní soud, bez jakéhokoli dokazování a zjištění jeho stanoviska, vyšel z toho, že jsou splněny podmínky . Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je zjištění, zda byl návrh podán důvodně, teprve pak je možno posuzovat, zda došlo ke zpětvzetí návrhu pro chování žalovaného. Stěžovateli byla věc, jejíž vydání bylo žalováno, poskytnuta žalobcem na základě jejich vzájemné dohody na dobu nezbytně nutnou. Věc vrátil okamžitě poté, co splnila účel, pro který mu byla poskytnuta. Poukázal přitom na vzájemnou korespondenci se žalobcem a na stanovisko znalce. Žaloba na vydání věci nebyla, podle stěžovatele, podána důvodně, proto nebylo možno aplikovat ustanovení . přijatý výklad uvedeného ustanovení vychází pouze z komentáře a je nesprávný. Uvedenou interpretací bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu d (dále jen " "), a y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. , bylo zjištěno, že žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 2. 3. 2004, se žalobce domáhal po žalovaném stěžovateli vydání odsavače vlhkosti, který mu, na základě ústní smlouvy, zapůjčil dne 22. 12. 2003 na dobu jednoho týdne. Z listin, připojených k žalobě, vyplývá, že stěžovatel byl urgován o vrácení uvedené věci písemně dvakrát, a to výzvami ze dne 8. 1. 2004 a 17. 2. 2004. Na uvedené výzvy reagoval stěžovatel dopisem ze dne 23. 2. 2004, ve kterém mj. sdělil, že jeho zájmem není žalobce poškodit, ale "jen rozpohybovat, aby začal konat ve smyslu dořešení reklamace ze dne 21. 8. 2002". Popřel v něm, že mezi účastníky sporu byla dohodnuta doba zapůjčení věci jen na dobu jednoho týdne a s odvoláním na dopis žalobce ze dne 18. 12. 2003 tvrdil, že se tak stalo na dobu nebytně nutnou.

Podáním, došlým soudu dne 21. 4. 2004, vzal žalobce žalobu zpět poté, co mu stěžovatel uvedený odsavač vlhkosti vrátil dne 16. 4. 2004. Na základě zpětvzetí žaloby okresní soud usnesením ze dne 26. 4. 2004, čj. - 11, zastavil řízení a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 725,-- Kč, podle , neboť žaloba byla vzata zpět poté, co žalovaný věc žalobci vydal.

K odvolání stěžovatele usnesením ze dne 23. 7. 2004, čj. - 25, usnesení okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 750,-- Kč. Odkázal na ustálenou judikaturu a uvedl, že důvodnost podání žaloby je z hlediska aplikace třeba posuzovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel nesouhlasí s výkladem podústavního procesního předpisu a s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, nález č. 144, str. 35] jej označil za natolik extrémní, že vybočuje z mezí hlavy páté y ČR a zasahuje tak do jeho ústavně zaručeného základního práva.

Tento závěr stěžovatele Ústavní soud ve zkoumané věci nesdílí. Předmětem sporu vedeného mezi účastníky u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , bylo vydání zapůjčené věci, a nikoli vyřešení reklamace vad díla zhotoveného žalobcem pro stěžovatele. Po dvou výzvách (viz shora) si žalovaný stěžovatel musel být vědom skutečnosti, že bude následovat žaloba. Pokud stěžovatel zvolil variantu "věc nevracet", vzal na sebe riziko z toho vyplývající. Interpretaci , použitou obecnými soudy v přezkoumávané věci, nelze považovat za protiústavní. Uvedenou interpretací tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu y a Úmluvy.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu