Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 476/07

Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. M., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, se sídlem tamtéž, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. a proti unesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mu nebyla přiznána odměna za výkon nutné obhajoby v částce 642 Kč, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované , odst. 1 d (dále " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeno mělo být i stěžovatelovo vlastnické právo a právo na podnikání, garantované články 11 odst. 1 a 26 odst. 1 y. A porušen měl být i y, jakož i a 2 y ČR a Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní stížnost byla podána včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále " "), a po odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované .

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že obecné soudy chybně posoudily trestnou činnost klienta jako tzv. jednočinný souběh, i když zřetelně šlo o souběh vícečinný, což mělo podle platného advokátního tarifu nalézt odraz i ve vyplacené odměně. Stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání odměny, a odkázal na nálezy Ústavního soudu (

sp. zn.

, a

). Stěžovatel nesouhlasil s tím, že městský soud odkázal na ustálenou judikaturu, neboť ta není pramenem objektivního práva, a byla upřednostněna "na úkor jasně dané pozitivní úpravy." Městský soud přitom dal zcela zapravdu stěžovateli, že šlo o vícečinný souběh, avšak náhradu nepřiznal, s odvoláním na fakt, že skutek byl jako jednočinný souběh pojat už v obžalobě, a obhajovaný byl v tomto duchu i odsouzen. Svévolným rozhodnutím městského soudu byl porušen princip právní jistoty a rovnosti před zákonem, neboť "každý má dbát, aby nebylo bez legitimního důvodu vnějším zásahem zhoršováno právní postavení jiné osoby, včetně jejího očekávání o budoucím právním postavení".

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovateli jako obhájci byla přiznána odměna za nutnou obhajobu ve výši 3.481,- Kč s odůvodněním, že odsouzený byl stíhán za skutky spáchané v jednočinném souběhu, a tarifní hodnota úkonu proto činí 900 Kč.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti usnesení obvodního soudu stížnost, v níž namítal, že stíhané trestné činy krádeže a maření výkonu úředního rozhodnutí nemohly být spáchány v jednočinném souběhu. Městský soud stížnost zamítl. Avšak v odůvodnění se zcela ztotožnil s názorem, že o jednočinný souběh nemohlo jít. Nicméně obžaloba byla podána pro trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, a v tomto duchu byl obviněný i odsouzen. Tento právní názor městský soud podpořil odkazem na aktuální rozhodovací praxi.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud konstatuje, že názor Městského soudu v Praze, který odvíjí nárok obhájce na odměnu za úkon nutné obhajoby od kvalifikace skutku v obžalobě a v pravomocném rozsudku nevybočuje z mezí ústavnosti. Byl-li obhajovaný odsouzen za činy spáchané v jednočinném souběhu, pak se rozhodnutí o nákladech obhajoby stěží může od tohoto posouzení odchýlit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (se zřídka zaznamenávanou dovedností) vyložil judikaturu Ústavního soudu týkající se principu legitimního očekávání. Ale pokud argumentoval irelevancí judikatury, pak přehlédl, že součástí komplexu legitimního očekávání je i ustálená rozhodovací praxe. K narušení legitimního očekávání může dojít například tehdy, pokud se soud odchýlí od judikatury, která byla ustálená v době, kdy ten který subjekt práva učinil právní úkon s důvěrou, že mu z něj (při splnění dalších podmínek) vznikne nárok ve výši odpovídající právním předpisům (a jejich tehdejšímu výkladu). Avšak takto stěžovatel neargumentoval.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel podal ústavní stížnost nezastoupen, domnívaje se, že jako advokát takovou povinnost nemá (odkazem na odůvodnění nálezu ze dne 29. 11. 1994,

sp. zn.

). Avšak dne 2. 3. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc zmocňující Mgr. Kočího a Ústavní soud nadále vycházel z toho, že ústavní stížnost byla sepsána tímto advokátem. ( ) totiž vyžaduje zastoupení stěžovatelů bezvýjimečně (a to pro celé řízení), neboť účelem zákonem předepsaného zastoupení je zajistit podávání ústavních stížností kvalifikovanými osobami. Požadavek kvalifikace zahrnuje jak odbornou způsobilost, tak nezbytný odstup od konkrétní věci (srov. i stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996,

sp. zn.

-st., in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Sv. 9, str. 471 nebo www.judikatura.cz: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení."; přiměřeně srovnej i princip nemo iudex in causa sua).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 6. března 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu