Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 51/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto podle ust. § 68 odst. 1 trestního řádu o vzetí do vazby stěžovatele z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a), b), c) trestního řádu.

V ústavní stížnosti ze dne 4.1.2007 stěžovatel uvedl, že ji podává dle ust. , b) , neboť o podané stížnosti proti napadenému rozhodnutí okresního soudu nebylo dosud rozhodnuto. V odůvodnění doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 2. 2007 potom mj. uvádí, že mu dne 5.1.2007 bylo doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. , kterým byla stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu zamítnuta. V petitu však citované rozhodnutí krajského soudu stěžovatel nenapadá, ničeho se vůči němu nedomáhá a opět navrhuje zrušit toliko napadené usnesení okresního soudu.

Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo. Přitom vyšel z následující argumentace.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; to znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v y ČR; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio, tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Jestliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele (k čemuž ve věci Ústavnímu soudu k posouzení předložené došlo) orgán k tomu ex lege povolaný věcně zabýval.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích. Smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu je mimo jiné i to, aby měl Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně přezkoumány, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav.

Na základě těchto úvah nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kterým byla věc meritorně přezkoumána.

V dané věci bylo již v okamžiku podání ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2007 rozhodnuto o podaném řádném opravném prostředku, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. , kterým byla stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu zamítnuta. Tudíž není důvodné opírat přípustnost ústavní stížnosti stěžovatele o ust. , b) , neboť tato stanovení se vztahují toliko na situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl vyčerpán. Skutečností potom je, že stěžovatel v petitu nerozšířil svoji ústavní stížnost o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. , kterým byla stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu zamítnuta, ani jej nenapadl novou ústavní stížností.

V důsledku takového deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním nenapadl usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. , byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná ( ).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2007

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj