Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 102/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Karola Sliwky 6/20, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2006, čj. -52, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2006, čj. - 65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2006, čj. - 52, kterým byla žalovanému OKD, a. s. uložena povinnost zaplatit stěžovateli 77 862,-- Kč a zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 101 118,-- Kč. Výrokem ad. III. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále stěžovatel navrhl i zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2006, čj. - 65, kterým byl výrok ad. III. rozsudku okresního soudu potvrzen a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel nesouhlasil s výrokem ad. III. rozsudku okresního soudu, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Považoval za nespravedlivé, aby po částečně úspěšném zakončení soudního sporu neměl právo na přiznání náhrady. Uvedl, že převážně procesně úspěšnou stranou byl žalovaný, ten se však náhrady nákladů vzdal. Dále zdůraznil, že žalovaný mu přestal vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, proto musel svoje nároky uplatnit u soudu, k čemuž si musel zvolit advokáta, který vstoupil spolu s ním do rizika neúspěchu v soudním sporu. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení za daného stavu věci přímo ovlivňuje osud účastníka soudního řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je v rozporu s průběhem řízení a s významem znaleckého posudku pro rozhodnutí nejen ve věci samé, ale i pro rozhodování o nákladech řízení. Tento postup soudu porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces podle d. Hledisko poměru úspěchu ve věci je modifikováno ustanovením . Soudem užité posouzení otázky, zda se jedná o situaci, kdy rozhodnutí soudu ve věci samé o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, je zcela nesprávné a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nespravedlivé.

Z obsahu napadených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že okresní soud uložil žalované OKD, a. s. zaplatit stěžovateli 77 862,-- Kč s úroky z prodlení a zamítl žalobu na zaplacení dalších 101 118,-- Kč. Pod bodem III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pod bodem IV. a V. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení a soudní poplatek. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil převažujícím procesním úspěchem žalovaného podle ustanovení , který se však náhrady nákladů řízení vzdal. Náklady řízení vzniklé České republice soud v poměrné části neúspěchu ve věci přenesl pouze na žalovaného, neboť stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle . Vzhledem k osvobození od soudních poplatků ze zákona ( ) přenesl soud podle tohoto zákona poplatkovou povinnost na žalovaného v rozsahu jeho procesního neúspěchu.

Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu ve výroku ad. III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že okresní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela správně aplikoval ustanovení . Odvolací námitce stěžovatele, že výše jeho nároků byla závislá na znaleckém posudku, odvolací soud nepřisvědčil. Důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví byl prováděn nikoliv proto, aby byla zjištěna výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ve smyslu , ale aby byl zjištěn samotný základ nároku, tj. existence příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku. Nejde tedy o případ, kdy výše nároku závisí na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, jak je tomu např. v případě náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu tím, že mu obecné soudy nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení. Ovšem skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, není sama o sobě důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).

S ohledem na tento princip je rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy zásadně jejich výlučnou doménou. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by už neměl povahu běžného porušení podústavního práva, ale naopak by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový exces v přezkoumávané věci zjištěn nebyl a jak okresní, tak i krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení adekvátně odůvodnily.

Ústavní soud konstatuje, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, v , návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k názoru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena. Tato situace činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Proto ji Ústavní soud odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu