Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 691/06

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006, čj. -268, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. -230, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 11. 2005, čj. -210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zakotvených v č. 37 odst. 3, , a , 2 d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení , 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, 2) usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající jako zjevně neopodstatněné dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, postupovaly nesprávně při hodnocení důkazů, pochybily při právním hodnocení skutku, který posoudily v rozporu s hmotným právem, a uložily mu nepřiměřeně vysoký trest.

K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. , ze kterého vyplynulo, že tytéž námitky, kterými stěžovatel argumentoval v ústavní stížnosti, uplatnil i v řádném a mimořádném opravném prostředku.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Stěžovatel tvrdil porušení y zaručující rovnost účastníků řízení, y, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, porušení y stanovícího, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, porušení y zaručujícího, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, a y, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina. Práva zaručená v a y korespondují se zárukami upravenými v a Úmluvy, práva zaručená v Úmluvy, jehož porušení stěžovatel rovněž tvrdil (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem), jsou srovnatelná se zárukami, jež poskytuje y.

Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení y a Úmluvy, směřovala ve své podstatě především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jeho nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález

, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález

, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; , sv. 25, str. 143; , sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález

III.ÚS 84/94

, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Okresní soud v Rakovníku svoje rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a z tohoto odůvodnění je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy, a proč nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů. Takový postup soudu nelze považovat za opomenutí představující případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Je třeba mít na paměti, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - y) je svěřena obecným soudům, které při výkonu spravedlnosti postupují zákonem stanoveným způsobem ( y), především trestním řádem. Podle tohoto procesního předpisu to jsou orgány činné v trestním řízení (mezi nimi i soud rozhodující o vině a trestu), které zjišťují skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Jinými slovy, soud tedy (při dodržení zásady rovnosti účastníků řízení) není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků (srov.

sp. zn.

, publ. in ÚS, sv. 5, č. 40); obdobný názor vyjádřila i někdejší Evropská komise pro lidská práva, když uvedla, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (např. rozhodnutí Komise ve věci Hopfinger v. Rakousko, 1960); opakovaně pak též Evropský soud pro lidská práva.

Vycházeje ze shora uvedeného, Ústavní soud uzavřel, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu byla dostatečně přiměřeným způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci, ve shodě s ustanovením § 152 tr. řádu, řádně vypořádaly; zejména dovolací soud ve svém rozhodnutí podrobným a přezkoumatelným způsobem vyložil, proč nemohl akceptovat námitky stěžovatele a jaké skutečnosti jej vedly k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti. Právní závěry dovolacího soudu tak dle zjištění Ústavního soudu nenesou stopy libovůle při aplikaci či interpretaci příslušných právních norem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. března 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu